Agapornis růžohrdlý
(Agapornis roseicollis)
Úvod
Agapornisové růžohrdlí jsou papoušci malého vzrůstu dorůstající přibližně 15 – ti cm délky. Jejich domovinou je jihozápadní Afrika, kde obývají především na území států Angola a Jihoafrická republika. Ve své domovině se sdružují do větších hejn okolo toků řek. Hnízdí v dutých kmenech, nebo v opuštěných hnízdech snovačů. Pohlavně dospívají v jednom roce života. V přírodě se živí semeny trav a stromů, především pak akátovníků, různými bobulemi a ovocem. Ovoce získávají hlavně v sadech, kde páchají škody na úrodě místním farmářům a zemědělcům. Zbarvení přírodního ptáka je vcelku nenápadné. Mutační ptáci jsou pak nápadnější, jejich barvy jsou výraznější atd. Zelené břicho a olivová záda a křídla jsou doplněna o růžovou, místy až červenou masku obličejové části a modrý kostřec a koncová ocasní pera. Samci a samice jsou téměř identicky zbarveni a rozeznat je je zvláště pak pro začátečníky velmi složité, skoro až nemožné. Peří mláďat je na rozdíl od dospělých jedinců světlejší. Hlavním poznávacím znakem mladých ptáků je černá horní část zobáku.
Rozlišení pohlaví - pohlavní dimorfismus
Není u růžohrdlých agapornisů nikterak výrazný, ba právě naopak. Rozeznat samce od samice je jak jsem již zmínil v úvodním odstavci takřka nemožné. Zkušení chovatelé dokáží pohlaví určit podle velikosti ptáků, zbarvení peří, velikosti zobáku, podle rozestupu pánevních kůstek, či jiných kritérií. Vzhledem ke skutečnosti, že žádný z uvedených způsobů není 100 % jistý, mohou se v odhadu pohlaví mýlit i zkušení chovatelé.
Chov a odchov
Papoušci chovaní celoročně ve vytápěných ubikacích ( klece – dostačující rozměry 100 cm x 60 cm x 50 cm ) jsou schopni i ochotni hnízdit i v zimním období, jelikož v jejich domovině v čase našeho prosince nastává doba páření. Ptáci, přemisťovaní na zimu do provizorních klecí a na jaře vypouštění do voliér začnou hnízdit po ustálení venkovních teplot. Agapornise je možno odchovávat jak v klecích, tak i ve voliérách, kde se díky jejich povaze dají chovat i v hejnu čítajícím více kusů. Chov agapornisů se nedoporučuje s jinými druhy papoušků. Téměř jistě by došlo k šarvátkám, které by mohly vést až k usmrcení některých jedinců. Také se nedoporučuje chovat agapornise ve voliéře po dvou párech. Většinou takto nešťastně zvolené osazení voliéry vede k tomu, že se jeden pár stane dominantním, vymezí si hnízdní teritorium a obsadí hnízdní budku, bude druhý pár odhánět od krmení. Také by se mohlo stát, že by byl i agresivní vůči podřazenému páru. Naopak, chov více než dvou párů v jedné voliéře se může stát krásným zpestřením celého chovu. To proto, že agapornisové tvoří páry, které se neseskupují jen na dobu hnízdního období, ale na celý život. Je opravdu krásný pohled na několik párů agapornisů sedících vedle sebe na bidýlku ( větvi ), probírajících si peří, či věnujících se jiné činnosti. Především pro toto chování jsou v některých zemích, například v Anglii nazýváni ptáky lásky ( love birds ).
Svůj článek bych nepokládal za úplný, kdybych se na tomto místě nezmínil o stylu kterým tito ptáci staví svá hnízda. V době, kdy se ptáci chystají ke snůšce se delší dobu samec dvoří samici, což se projevuje tím, že ji krmí, sedává vedle ní, probírají se navzájem peří atd., nastává ta správná chvíle pro stavbu hnízda. Tento proces je vskutku pozoruhodný. Obvykle samice nosí v kostřci zasunuté dlouhé pásky kůry různých dřevin, které nosí do hnízdní budky a plete z nich hnízdo. Samotná stavba trvá přibližně 7 -10 dní. Ke stavbě hnízda se agapornisům doporučují předkládat větvičky z vrby, břízy, popřípadě jiných dřevin. Chovatelé usuzují, že je tento způsob stavění hnízda pozůstatkem původního vrozeného instinktu z přírody.
V hnízdním období se nesmí zanedbávat stálý přísun čerstvých vetví, jelikož dle mého (a nejen mého) názoru v hnízďe pleteného z kůry samice posléze při inkubaci vajec lépe udrží teplotu a především vlhkost nutnou pro správnou inkubaci a pozdější vývoj zárodku.
Do chovu jsem zařadil agapornise vždy až po dosáhnutí jednoho roku života. Předcházel jsem tak předčasnému opotřebení samic.
Protože se tito papoušci velmi rádi koupou, neměl by chovatel opomenout klece vybavit koupelničkami, nebo miskami, v kterých se ptáci mohou vykoupat. Několikrát jsem ve svém někdejším chovu agapornisů, nebo u chovatelů, které jsem navštívil mohl pozorovat hejno koupajících se ptáků, které svou živostí, dováděním a mírným hašteřením připomínalo malé děti.
Hnízdní budky: Agapornisové růžohrdlí nejsou nikterak nároční na typ budky. Pro jejich odchov může chovatel volit mezi dvěma základními typy budek a to prkennou a kmenovou, s tím, že oba druhy mohou být orientované vodorovně, či svisle.
Budka prkenná svislá: Velikost budky: výška 25 cm, základna 15 cm x 20 cm, by měla být pro daný typ budky a chovaný druh papouška zcela dostačující.
Budka prkenná ležatá: Parametry: Výška 15 - 20 cm, délka 25cm a hloubka 15 cm by měly agapornisům vyhovovat.
Budka kmenová: Výška min. 25 cm, vnitřní průměr 20 cm
U všech typů budek by měl být zachován vstupní otvor o průměru minimálně 5 cm.
Koncem dubna se začnou samci samicím dvořit, intenzivně je krmit a pářit. Po vysledování kteréhokoliv z těchto impulsů nezbývá než čekat na první vejce. Těch se v budce zpravidla objeví 4 – 6 kusů. Samice je obvykle klade každý druhý den a nasedá na první, nejpozději na druhé vejce. Po zhruba třech týdnech začnou klubat mláďata. Ta po deseti dnech okroužkujeme pevným kroužkem o průměru 4,5 mm Mláďata jsou dokrmována v budce po dobu přibližně 5 až 6 týdnů. Poté mláďata postupně opouští hnízdní budku a zvědavě prozkoumávají voliéru. Po dobu cca 14 dní jsou ještě dokrmována rodiči, převážně však samcem.
Krmení
Papoušky krmíme směsí suchých zrnin, která by se měla skládat převážně z ovsa, několika druhů pros, lesknice, kardi a nevelkého množství bílé a žíhané slunečnice. Takto namíchaná směs se dá pořídit na burzách exotického ptactva, různých setkáních a výstavách chovatelů, nebo v obyčejných zverimexech, či u soukromých dovozců a prodejců těchto krmiv. V období hnízdění a vyvádění mladých se nesmí zapomínat na vaječnou míchanici, ať kupovanou, nebo vyráběnou dle vlastního receptu. Dále je možno předkládat naklíčené zrniny, ovoce a zeleninu, kopřivy, pampelišky, ptačinec žabinec, či kokošku pastuší tobolku a jiné komodity. Toto zpestření jídelníčku agapornisové většinou vděčně vítají a nebývá zpravidla nutné je na nové prvky v jejich jídelníčku dlouze uvykat.
Závěrem
Agapornis růžohrdlý je spolu s agapornisem fischerovým a agapornisem škraboškovým nejrozšířenějším a nejoblíbenějším agapornisem našich chovů. Tato oblíbenost je mimo jiné důvody zapříčiněna i jejich dostupností a poměrnou jednoduchostí odchovu, za předpokladu správného sestavení chovného páru.
Musím se na závěr svého článku o chovu agapornisů růžohrdlých zmínit o jejich poměrně vysoké hlučnosti, pro kterou nejsou příliš doporučováni do panelákových bytů. Jejich hlasový projev by mohl vyústit v sousedské spory. Mnohé chovatele však neodradí ani tato ne příliš pozitivní vlastnost agapornisů a do svého chovu si je pořídí. Přeji všem chovatelům mnoho úspěchů v chovu těchto krásných ptáků lásky.
autor příspěvku – Lukáš Procházka
autor fotografií – Petr Vopálka, Dalibor Homola
Informace k článku byly volně převzaty z různých zdrojů – články v časopisech Nová exota a Fauna
zpět na seznam papoušků 