Partneři:

Agapornis růžohrdlý (Agapornis roseicollis)

Úvod

Agapornisové růžohrdlí jsou papoušci malého vzrůstu dorůstající  přibližně 15 – ti cm délky. Jejich domovinou je jihozápadní Afrika, kde se vyskytují především na území států Angola a Jihoafrická republika. Ve své domovině se sdružují do větších hejn okolo toků řek. Hnízdí v dutých kmenech, nebo v opuštěných hnízdech snovačů. Pohlavně dospívají v jednom roce života.

Agapornis růžohrdlý (přírodní forma). Foto: Emil Škoda

V přírodě se živí semeny trav a stromů, především pak akátovníků, různými bobulemi a ovocem. Ovoce získávají hlavně v sadech, kde páchají škody na úrodě místním farmářům a zemědělcům. Zbarvení přírodního ptáka je vcelku nenápadné. Mutační ptáci jsou pak nápadnější, jejich barvy jsou výraznější.

Zelené břicho a olivová záda a křídla jsou doplněna o růžovou, místy až červenou masku obličejové části a modrý kostřec a koncová ocasní pera. Samci a samice jsou téměř identicky zbarveni a rozeznat je, je obzvláště pak pro začátečníky velmi složité, skoro až nemožné. Peří mláďat je na rozdíl od dospělých jedinců světlejší. Hlavním poznávacím znakem mladých ptáků je černá horní část zobáku.

Rozlišení pohlaví - pohlavní dimorfismus - Není u růžohrdlých agapornisů nikterak výrazný, ba právě naopak. Rozeznat samce od samice je, jak je již zmíněno v úvodním odstavci, takřka nemožné. Zkušení chovatelé dokáží pohlaví určit podle velikosti ptáků, zbarvení peří, velikosti zobáku, podle rozestupu pánevních kůstek, či jiných kritérií. Vzhledem ke skutečnosti, že žádný z uvedených  způsobů není 100 % zaručený, mohou se v odhadu pohlaví mýlit i zkušení chovatelé.

Chov a odchov

Papoušci chovaní celoročně ve vytápěných ubikacích (klece – dostačující rozměry  100 cm x 60 cm x 50 cm) jsou schopni i ochotni hnízdit i v zimním období, jelikož v jejich domovině, v čase  našeho prosince, nastává doba páření. Ptáci, přemisťovaní na zimu do provizorních klecí a na jaře vypouštění do voliér začnou hnízdit po ustálení venkovních teplot.

Agapornisy je možno odchovávat jak v klecích, tak i ve voliérách, kde se díky jejich povaze dají chovat i v hejnu čítajícím více kusů. Chov agapornisů se nedoporučuje s jinými druhy papoušků. Téměř jistě by došlo k šarvátkám, které by mohly vést až  k usmrcení některých jedinců. Také se nedoporučuje chovat agapornisy ve voliéře po dvou párech. Většinou takto nešťastně zvolené osazení voliéry vede k tomu, že se jeden pár stane dominantním, vymezí si hnízdní teritorium, obsadí hnízdní budku a bude druhý pár odhánět od krmení. Také by se  mohlo stát, že bude agresivní vůči podřazenému páru.

Naopak, chov více než dvou párů v jedné voliéře se může stát krásným zpestřením  celého chovu. To proto, že agapornisové tvoří páry, které se neseskupují jen po dobu hnízdního období, ale na celý život. Je opravdu krásný pohled na několik párů agapornisů sedících vedle sebe na bidýlku, probírajících si vzájemně peří, či věnujících se jiné společné činnosti. Především  pro toto chování jsou v některých zemích, například v Anglii nazýváni ptáky lásky (love birds).

Agapornis růžohrdlý (přírodní forma). Foto: Emil Škoda

Tento článek by nemohl být pokládán za úplný, kdyby zde nebyl zmíněn styl, kterým tito ptáci staví svá hnízda. V době, kdy se agapornisové chystají ke snůšce, se samec intenzivně dvoří samici. Což se mimo jiné projevuje tím, že ji krmí, tulí se k ní, probírají si navzájem peří. Nyní nastává ta pravá chvíle pro stavbu hnízda. Tento proces je vskutku pozoruhodný.

Agapornis růžohrdlý (přírodní forma). Foto: Emil Škoda

Obvykle  samice nosí v kostřci zasunuté dlouhé pásky kůry různých dřevin, které nosí do hnízdní budky a plete z nich hnízdo. Samotná stavba trvá přibližně 7 -10 dní. Ke stavbě hnízda se agapornisům doporučují předkládat  větvičky z vrby, břízy, popřípadě jiných dřevin.  Chovatelé  usuzují, že je tento způsob stavění hnízda  pozůstatkem původního vrozeného instinktu z přírody. V hnízdním období se nesmí zanedbávat stálý přísun čerstvých větví, jelikož, dle všeobecného mínění, v hnízdě pleteného z kůry samice posléze při inkubaci vajec lépe udrží teplotu a především vlhkost, nutnou pro správnou inkubaci a pozdější vývoj zárodku.

Protože se tito papoušci velmi rádi koupou, neměl by chovatel opomenout klece vybavit koupelničkami, nebo miskami, v kterých se ptáci mohou vykoupat a osvěžit. Několikrát jsem ve svém někdejším chovu agapornisů, nebo u chovatelů, které jsem navštívil  mohl pozorovat hejno koupajících se ptáků, kteří svou živostí, dováděním a mírným hašteřením připomínali malé děti. 

Hnízdní budky: Agapornisové růžohrdlí nejsou nikterak nároční na typ budky. Pro jejich odchov může chovatel volit mezi dvěma základními typy budek a to prkennou a kmenovou, s tím, že oba druhy mohou být orientované vodorovně, či svisle.

Budka prkenná svislá: Velikost budky: výška 25 cm, základna 15 cm x 20 cm, by měla být pro daný typ budky a chovaný druh papouška zcela dostačující.

Budka prkenná ležatá: Parametry: Výška 15 - 20 cm, délka 25cm a hloubka 15 cm by měly agapornisům vyhovovat.

Budka kmenová: Výška min. 25 cm, vnitřní průměr 20 cm. U všech typů budek by měl být zachován vstupní otvor o průměru minimálně 5 cm. Koncem dubna se začnou samci samicím dvořit, intenzivně je krmit a pářit. Po vysledování kteréhokoliv z těchto impulsů nezbývá než čekat na první vejce. Těch se v budce zpravidla objeví 4 – 6 kusů. Samice je obvykle klade každý druhý den a nasedá na první, nejpozději na druhé vejce. Po zhruba třech týdnech začnou klubat mláďata. Ta po deseti dnech okroužkujeme pevným kroužkem o průměru 4,5 mm. Mláďata jsou dokrmována v budce po dobu přibližně 5 až 6 týdnů. Poté mláďata postupně opouští hnízdní budku a zvědavě prozkoumávají voliéru. Po dobu cca 14 dní jsou ještě dokrmována rodiči, převážně však samcem.

Krmení

Papoušky krmíme směsí suchých zrnin, která by se měla skládat převážně z ovsa, několika druhů pros, lesknice, kardi a nevelkého množství bílé a žíhané slunečnice. Takto namíchaná směs se dá pořídit na burzách exotického ptactva, různých setkáních a výstavách chovatelů, nebo v obyčejných zverimexech, či u soukromých dovozců a prodejců těchto krmiv.

V období hnízdění a vyvádění mladých se nesmí zapomínat na  vaječnou míchanici,    ať kupovanou,  nebo vyráběnou dle vlastního receptu. Dále je možno předkládat  naklíčené zrniny, ovoce a zeleninu, kopřivy, pampelišky, ptačinec žabinec, či kokošku pastuší tobolku a jiné komodity.  Toto zpestření jídelníčku agapornisové většinou vděčně vítají a nebývá zpravidla nutné je na nové prvky v jejich jídelníčku dlouze uvykat.

Agapornis růžohrdlý (přírodní forma). Foto: Emil Škoda

Závěrem

Agapornis růžohrdlý je spolu s agapornisem  fischerovým a agapornisem škraboškovým nejrozšířenějším a nejoblíbenějším agapornisem našich chovů. Tato obliba je mimo jiné důvody zapříčiněna i jejich dostupností a poměrnou jednoduchostí odchovu, za předpokladu správného sestavení chovného páru. Závěrem tohoto článku o chovu agapornisů růžohrdlých by bylo dobré se zmínit o jejich poměrně vysoké hlučnosti, pro kterou  nejsou příliš doporučováni do panelákových bytů. Jejich hlasový projev by mohl vyústit v sousedské spory. Mnohé chovatele však neodradí ani tato ne příliš pozitivní vlastnost agapornisů a do svého chovu si je pořídí. Přeji všem chovatelům mnoho úspěchů  v chovu těchto krásných ptáků lásky.

foto – Emil Škoda, Petr Vopálka, Dalibor Homola
Informace k článku byly volně převzaty z různých zdrojů – články v časopisech Nová exota a Fauna

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 19. 01. 2012 20:09

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web