Partneři:

Chov výstavních andulek

Předmluva

Chovatel Martin Záruba sepsal pro naše stránky velmi zajímavý článek o chovu výstavních andulek. Celým článkem se prolínají jeho osobní zkušenosti z chovu těchto malých papoušků. Pozorného čtenáře nesporně zaujmou mimo jiné i celé pasáže, v kterých srovnává chov výstavních andulek a andulek běžných, které jsou v našich chovech zastoupeny početněji. Po přečtení tohoto poučného a korektně sepsaného článku jsem následně jeho autorovi sdělil, že jde o příspěvek, který jistě u mnohých chovatelů vyvolá otazníky, polemiku. A jsem skálopevně přesvědčen, že si to právě tento článek zaslouží. Děkujeme Martinu Zárubovi za tento velmi zajímavý příspěvek a těšíme se na další spolupráci.

Za celý pracovní tým stránek, Miroslav Lifart

Chov výstavních andulek

Mnoho lidí jistě ví, že existují takzvané „výstavní andulky“. Jaký že to je vlastně rozdíl mezi výstavní a normální andulkou? To je často kladená otázka a většinou je odpovědí to, že normální andulka je jako pes oříšek a výstavní jako šlechtěný papírový „pan pes“. Ono je to ve skutečnosti trošku jinak. Nelze totiž míchat hrušky s jablky. Dnešní andulka, berme jí jako normální se dávno změnila od té, která si lítá v Austrálii a je světle zelená. Je mnoho barev, kreseb a tyto andulky jsou zcela odlišné od těch původních, to je jistým způsobem dáno domestikací a tím, že jsou chovány v zajetí mnoho let. Mezi těmito andulkami jsou však také rozdíly a to především ve velikosti, tvaru těla, postoje atd. Je snad některá mezi nimi výstavní? Jak vlastně vypadá? Odpověď je jednoduchá. Andulka, která je podobná tvarem těla a velikostí té původní, třebaže má jinou, než zelenou barvu, není výstavní andulka. Někdo by řekl, že velká andulka je hned výstavní. I to však není zcela pravda, protože název výstavní je daný především ze slova výstava a tedy musíme mluvit o nějakém standardu. Výstavní andulka je tedy obyčejná andulka s takovým vzhledem, postavou a mírami, že je na výstavě hodnocena a může soutěžit. Zjednodušeně by se dalo napsat, že výstavní andulka je větší, má výrazně širší a objemnější hlavu, postoj je vznešený a určitě se nepodobá malé obyčejné andulce, která se liší od původní žijící v přírodě pouze barvou. Ten pokrok v domestikaci, říkejme tomu chovu v zajetí je tedy daný změnou barvy, později kromě barvy velikostí a v neposlední řadě také selekcí takových jedinců, kteří jsou vzhledově po několik generací oceňováni na výstavách. Co pak třeba takové chocholaté andulky, kam ty patří?

Chocholaté andulky se vyskytují jak u normálních, tak u těch výstavních. V čem je ta výstavní lepší, než ta obyčejná a čím je pro mě cennější, pokud nepůjdu na výstavu? V ničem. Pokud nevystavujeme výstavní andulky, můžeme z nich mít radost, že jsou veliké, kvalitní, ale to je tak vše, protože co se vitality, plodnosti a délky věku týká, vede právě ta normální. Proč tomu tak je? Výstavní andulka je líná, je to dáno její velikou postavou a přehnaně extrémními tvary hlavy a těla. Je také méně plodná, je to dáno tím, že je více flegmatická a při svém velikém těle se ne zcela optimálně páří. Pokud je překonána nemotornost těch extrémně velikých samců, nemůže jich být i tak pohromadě více párů společně, protože páří většinou nejvíce dominantní a nejrychlejší samec, kdežto ty pomalé a více kvalitní shazuje, odstrkuje a pářit se je nenechá. Odchovat u velmi kvalitních andulek jedno mládě za rok je velký úspěch. Snad proto je cena řádově několikrát vyšší, než u těch normálních. Výstavní andulka má další chybu a to je již zmiňovaná vitalita, je to dáno tím, že se tak dobře nepohybuje, sedí, pozoruje okolí a nejeví takový zvídavý zájem jako menší a hbitější andulka obyčejná. Nemalý vliv na vitalitu má přešlechtění a znatelně hlubší domestikace andulky se srovnání s tou původní v přírodě žijící. Když budeme chtít extrémně dobré spojení, vybereme zase hodně kvalitní andulku a tím opět dochází k vyzdvihnutí těch krásných vzhledových vnějších charakteristik, které s sebou nesou rizika šlechtění a cílevědomého páření. Například pes boxer má krásně stlačenou tlamičku, s tím je způsobeno ne zcela optimální přijímání potravy a růst kostry chrupu, u andulek je toto podobné, akorát nemluvíme o chrupu, ale o postavě všeobecně. Znamená to, že výstavní andulka je nevhodná? Není tomu tak. I mezi výstavními andulkami jsou rozdíly a nemusíme si pořizovat právě tu nejlepší za několik tisíc korun. Jsou kvalitní a tedy vysoce dekorované výstavní andulky a pak jsou také méně kvalitní, nazývané také „po výstavních“. Jaká je ta nejméně kvalitní výstavní andulka? Je to tak, která se postavou přibližuje té normální. Mezi normálními je také rozdíl, především v kvalitě postavy, ve velikosti, barvě, kresbě a v mnohém dalším. Jaké je optimum, jakou andulku si pořídit, jakou chovat, abychom měli kvalitní, se kterou nebudeme chodit na výstavu, neměli tu nejméně kvalitní normální a měli přesto takový ten zlatý střed? Je to právě taková andulka, která je někde mezi těmi výstavními a normálními. Lze mezi sebou křížit výstavní a normální? Ano, je to možné a nejlepší je použít toho „hbitého sportovce“ na „těžkou“ velikou samičku, lépe jí odpáří a mláďata jsou silná, vitální a přesto krásná. Jsou tedy rozdíly mezi výstavními andulkami, stejně tak mezi normálními a je na každém, jakým se chce věnovat. Já osobně používám zlatou střední cestu a tou je křížení těch středně kvalitních výstavních s těmi kvalitnějšími normálními, kdy mám jistotu, že v mém chovu jsou vzhledově hezké, přesto vitální a plodné andulky. U těchto je pak dobré soustředit se na barvy a do chovu přidávat buď podobné andulky, které jsou robustní postavy nebo ještě lépe přímo výstavní. Nemůže se pak stát, že bychom v chovu měli tzv. „vlaštovky“, které jsou sice velmi plodné, ale nejsou nikterak výjimečné, protože jsou jednoduše malé. Kde se výstavní andulky dají sehnat, pokud chci takové, které se přibližují ideálu? Nejlépe je kontaktovat chovatele výstavních andulek a od něho později andulky koupit. Nepočítejme však s tím, že dostaneme mláďata z té nejlepší linie, po těch nejkvalitnějších rodičích. S těmi chovatel počítá co cíleného chovu a ty nám určitě nepřenechá. Ovšem v genech takových andulek je možná skrytá stejně kvalitní andulka, kterou si nechal a toto se nejlépe pozná v takzvaném „rodokmenu“. Tento rodokmen je podobný, jako u již dříve zmiňovaného psa, jsou v něm napsaní předci a můžeme tak dále andulku spojit s takovým protějškem, který má předpoklady ke kvalitnímu potomstvu. Jde především o geny andulek, které pocházejí z chovu vysoce hodnocených andulek známých českých nebo zahraničních chovatelů výstavních andulek. Pak se také může stát, že průměrně kvalitní rodiče odchovali výjimečně kvalitní mládě, protože babička samce a třeba táta otce byl z chovu kvalitních ptáků.

Jak chovat andulky výstavní a v čem se liší náročností od normálních?

Nároky na výživu jsou podobné. Je potřeba dobře a kvalitně krmit, napájet a doplňovat stravu vitamíny a vším, co je nutné a potřebné. Rozdíl je v chovném zařízení. Kvalitní výstavní andulky je dobré mít po jednom, maximálně dvou párech. U dvou párů již hrozí riziko, že jeden samec bude aktivnější a bude pářit obě samičky. Mít více párů výstavních andulek ve voliéře nám pak, stejně jako u normálních andulek nezajistí rodiče a cílené spojení, tedy nelze dále vést v evidenci rodokmeny a tedy zaniká kontrola. S tím je spojené riziko vyzdvihnutí těch negativních vlastností, nad těmi dobrými. Výstavní andulka působí dojmem kliďase, ale i ona je vnímavá na vnější vlivy, jako je stres, teplota a další, možná dokonce vnímavější a to je spojeno právě s její nižší vitalitou. Výstavní andulka nesnese to, co normální a její prošlechtění jí může naopak handicapovat. Na to je třeba dbát a rozhodnout se ještě před nákupem, zda chci a mohu poskytnout zvýšeně nadstandardní péči pro standardně krásnější andulku nebo si pořídím kvalitnější obyčejnou, která má zase jiná pozitiva a případná negativa. Pro začátečníky se doporučují právě ty normální andulky, později lze nastudovat, jak má vypadat standard a snažit se přecházet na výstavní andulky. Chov těch nejkvalitnějších výstavních andulek lze přirovnat k chovu kladrubských koní, je to trochu s nadsázkou, ale podstata je stejná. Andulka, ať výstavní střední kvality nebo normální je stále jednou z nejvhodnějších papoušků pro začátečníka. Nadarmo se jí neříká papoušek vlnkovaný. Andulka není tak náročná, přesto nelze její péči nijak odbýt prosem a vodou. Dobře živená, zdravá andulka, například ochočená jako domácí mazlíček je vždy radostí majitele a vůbec nezáleží na tom, jestli je výstavní nebo normální. Pro jejího majitele je vždy tou nejkrásnější.

 

autor textu - Martin Záruba, Suchdol nad Lužnicí
autor fotografií – Dalibor Homola

vloženo: 19. 01. 2012 20:13

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web