Partneři:

Aratinga žlutý (Aratinga guarouba)

Výskyt : Severovýchodní Brazílie
Velikost přibližně 35 cm
Počet vajec: 2 - 5 vajíčka  
Inkubační doba: 24 - 28 dnů  
Velikost kroužku: 10 mm

Průměrná délka života

30 let i více (M. Vašíček)

Úvod

Aratinga žlutý obývá jen malou oblast severovýchodní Brazílie. Obvykle se shlukuje do hejn čítajících okolo 15 jedinců a je celkově velmi společenský. Vzhledem k tomu, že aratingové žlutí ke svému životu potřebují teplé a hodně vlhké prostředí, jejich hlavním teritoriem jsou horské oblasti deštných pralesů, především v blízkosti toku řeky Amazonky.

Tito papoušci se v průměru dorůstají 35 cm a řadí se tak mezi středně velké. Ve své domovině byli v minulosti loveni především pro své peří, které je sytě žluté a bylo využíváno především pro kloboučnický průmysl. Domorodí obyvatelé tyto papoušky nazývají ‚Guaruba', což znamená žlutý pták a nápadně připomíná jejich latinské druhové jméno ‚guarouba'.

Lidé žijící v oblasti obývané aratingami žlutými také říkají, že je mnohdy spatřují jen v hnízdním období, kdy slétávají z hor do nížinných oblastí za účelem potravy. Ve volné přírodě se tito aratingové živí především tropickým ovocem, s oblibou mangem, pupeny stromů a velmi často také kukuřicí, na kukuřičných pláních místních farmářů. Zajímavostí je, že skupiny aratingů žlutých, žijících na rozdílných územích se obvykle specializují na konzumaci rozdílných plodin.

Odborníci studující život těchto aratingů ve volné přírodě také vypozorovali, že hejno aratingů obvykle přiletí na strom se zmiňovaným plodem a neopustí jej dříve, než je všechno ovoce ‚sklizeno‘. Tato sklizeň obvykle zabere okolo tří dní. Bohužel se nejspíše jedná o lokální tamní plody, ke kterým se mi nepodařilo najít českých ekvivalentů (např. Muruci).

V soukromých chovech není tento jednoduše, avšak překrásně zbarvený papoušek příliš rozšířen. Vinou tomu je obtížnost jeho chovu, lépe řečeno odchovu a jeho cena. Cena aratingy žlutého se pohybuje v desítkách tisíc korun. V poslední době i cena těchto ptáků dosti poklesla a pár se dá sehnat za přibližně 150.000 Kč. Já však ještě pamatuji doby a není to zase tak dávno, kdy by takováto suma nestačila ani na koupi jediného kusu. Jen pro představu uvedu, že v roce 1975 byla cena těchto ptáků srovnatelná s cenou ary hyacintového.

V dnešní době se i ve své jihoamerické domovině stává aratinga žlutý vzácností. Ve volné přírodě byla populace těchto aratingů v roce 1995 odhadnuta na pouhopouhých 5000 kusů (Vašíček), zahraniční organizace věnující se studiu tohoto druhu aratingy však v dnešní době počítají s populací čítající přibližně poloviční objem, než je ten z roku 1995 (!).

Pohlavní dimorfizmus -  se u aratingů žlutých nevyvinul vůbec. Obě pohlaví jsou zbarvena totožně. Ve zbarvení šatu těchto opeřenců převládá sytá žlutá barva, která pokrývá až na ruční a loketní letky, které jsou tmavě zelené, celé tělo. Zobák je rohovinový avšak velmi světlý, kolem očí nechybí pro aratingy typické bílé okruží. Mláďata jsou podobná rodičům, s tím rozdílem, že jejich příuší a líce jsou zelené, stejně jako ocasní pera. Hruď a prsa mají zelený nádech a zobák je bělavý. K rozlišení pohlaví se tedy užívá metody DNA, která je dnes zcela běžná.

Chov a odchov

Jak již bylo nastíněno výše, odchov aratingů žlutých bývá většinou oříšek, což dokazuje i první úspěšný odchov v zajetí, který se povedl teprve v roce 1939 a další z nich pak až po druhé světové válce. Aratingové žlutí pohlavně dospívají ve věku přibližně tří let. Toto omezení není, stejně jako u ostatních papoušků zcela přesné, ale jen orientační. Například Vašíček totiž uvádí chovatele, jemuž zmiňované aratingy vyhnízdily v dvou a půl letech (Mathys), ale také chovatele, kterému se odchov zdařil až s ptáky čtyřletými (Leidner).

Žlutí aratingové nejsou nijak zvláštně nároční na prostor. Většina chovatelů je umisťuje do voliér dlouhých od 1,5 – 5,5 metrů. Každá voliéra by měla mít krytý prostor a také vytápěnou část pro zimování. Pro zimování by měla postačit teplota, neklesající pod 10°C. Chovatelé, kteří se pokouší o odchovy v zimních měsících, většinou teplotu nechávají narůst až k 20°C, uměle prodlužují den a zvyšují vlhkost vzduchu v ubikaci. Vašíček ve své knize zmiňuje vlhkost vzduchu až 80%.

Aratingové žlutí nejsou nikterak nároční na budky. Velikost budek by přibližně měla dosahovat hodnot 35 x 35 x 80 cm (výška). Jako stelivo se používají hrubé hobliny. Zajímavostí je, že se doporučují budky silnostěnné, které mají ptáky ochránit před nočním chladem. Většina aratingů totiž v budkách s oblibou nocuje. Nejedná se o ptáky agresivní, ani k ptákům jiného druhu. Kupříkladu v ZOO v Ostravě je bez problémů chovají společně s amazónky a v období chovné sezóny je oddělují spíše jen proto, aby se vzájemně nerušili a případně si nelezli do budek, říká Y. Svobodová, ve svém článku v časopise Fauna.

Jsou to ptáci společenští a hraví. Jejich velkým zlozvykem je však škubání peří, sebepoškozování, mnohdy prováděné z důvodu stresu. Leidner v případě, že ke škubání peří dojde, doporučuje krmit jen drobnými semeny a vodou. Úplně vysadit naklíčenou stravu a často rosit vodní mlhou. Jiní chovatelé v těchto případech ptáky umísťují do skleníků, kde je vyšší teplota a vlhkost vzduchu, což by mělo dobře působit na růst peří.

Některá literatura uvádí, že páry, které již jednou úspěšně odchovaly mláďata, s odchovem napříště už neměly problémy. Toto Leidner a jeho kolegové odmítají a označují aratingy žluté za velmi těžce odchovatelné. Vášnivá chovatelka a publicistka R. Low uvádí, že častějších úspěchů dosahují páry chované ve společnosti jiných papoušků svého druhu v okolních voliérách. Aratingové žlutí obvykle snáší od 1 až 5 vajec, přičemž ne vždy jsou všechna oplodněna. Vašíček zmiňuje Mathyse, který zvyšoval vlhkost vzduchu v ubikacích, máčením hnízdní budky proudem vody z hadice a výsledkem byla dvě odchovaná mláďata. Samozřejmě nechci vše dávat za vděk vlhkosti vzduchu, ale bezesporu zde má svoje opodstatnění.

Inkubační doba je zde od 24 – 28 dní. Poté se líhnou mláďata v intervalech nanesení vajec. O mláďata se následně starají oba rodiče, po dobu asi dalších dvou měsíců. Poté mláďata opouštějí budku a jsou i nadále krmena rodiči. Mnohdy však byla mláďata, pro jistotu, chovateli odebrána a umístěna do inkubátoru k umělému dokrmení. Zajímavé je, že i přes složitost celého procesu odchovu žádný zdroj nezmiňuje agresivitu samce vůči mláďatům. Ba naopak je známý případ, kdy se úspěšný pár ujal opuštěného mláděte jiného páru a úspěšně jej dokrmil.

Krmení

Aratingové žlutí bývají v zajetí krmeni směsí semen, která by měla obsahovat slunečnici, oves, proso a lesknici. Velmi rádi přijímají klasy senegalského prosa, různé bobuloviny a oříšky. Bez problémů berou také různé ovoce, ať už exotické, či naše. Ze zeleného krmiva můžeme jmenovat salát, smetánku lékařskou, kokošku pastuší tobolku, kopřivy, jitrocel a mnohé další. Vesměs se dá říci, že se jedná o vděčné chovance. Jídelníček je dobré obohacovat o vitamíny (např. Orlux). V hnízdní sezóně potravu zpestřujeme vaječnými míchanicemi.

 foto: Petr Chumchal
Zdroje: M. Vašíček – Arové a ratingy – BARKO Bělka 2001
článek Y. Svobodová – Fauna č. 10/ ročník 21
 www.goldenconure.org
www.honoluluzoo.org

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 19. 01. 2012 20:13

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web