Partneři:

Kakadu palmový (Probosciger atterimus)

Výskyt : Nová Guinea a přilehlé ostrovy, australský poloostrov Cape York
Velikost přibližně 50 - 70 cm
Počet vajec: 1, zřídkakdy 2 vejce
Inkubační doba: 30 - 35 dnů  
Velikost kroužku: 16 mm
Průměrná délka života : okolo 90 let

Úvod

Kakadu palmový, jemuž bude věnován celý následující článek, je bezesporu jedním z nejzajímavějších zástupců papouščí říše vůbec. Svojí délkou okolo 70 cm, které dosahuje jeho největší subspecie - goliath, by se měl řadit vedle ary hyacintového k největším známým papouškům vůbec. Mezi kakaduy mu pak oprávněně patří velikostní prvenství.

Některé publikace uvádějí jako zvláštnost těchto kakaduů, že jako jediní zástupci druhu neobývají striktně jen oblasti australského kontinentu, ale i Nové Guineje. Toto tvrzení si však dovolím označit minimálně jako sporné, jelikož většina autorů uvádí jako obyvatele Nové Guineje i kakadu žlutočečelatého. Skutečnou raritou kakaduů arových, jak bývají tito někdy s oblibou nazýváni, je zobák. Nejen že jeho velikost a s ní spojená síla je úctyhodná, ale jeho dvě čelisti k sobě nikdy těsně nepřiléhají jako u jiných papoušků. Pozorovateli se proto skýtá pohled na zvláštně zbarvený jazyk těchto ptáků, který je červený s černou špičkou.

Následující, v řadě zvláštností u tohoto druhu je druživost, typická pro kakaduy, kterou však tito kakaduové nesdílejí se zbytkem rodu. V různých dokumentárních pořadech máme možnost vidět obrovská hejna různých druhů kakaduů, čítající mnohdy stovky kusů, odpočívající společně v korunách stromů, či likvidující kukuřičné plantáže místních farmářů. Palmové kakaduy bychom mezi nimi však hledali stěží. Tito elegáni se obvykle sdružují ve skupinkách po dvou, nebo třech kusech. Ornitologové a vědci, zabývající se tímto druhem se domnívají a tvrdí, že se jedná ve většině případů o rodiče s mládětem.

K vidění jsou většinou v oblastech, kde deštný prales přechází v savany, neboť tento biotop mají palmoví kakaduové ve velké oblibě. Logicky se zde tedy můžeme setkat i s hnízdy těchto ptáků, které se opět neřadí mezi ty obvyklé. Kakaduové palmoví si totiž kvůli svým naprosto, v papouščí říši, jedinečným a unikátním družebním rituálům upravují hnízda v dutých kmenech stromů, mnohdy i více než 100 let starých, které jsou otevřeny směrem k nebi. Vstupní otvor je tedy orientován směrem nahoru, nikoliv do boku, jako je známo u většiny jiných ptáků, využívajících k hnízdění dutin stromů. To zřejmě z toho důvodu, že samec a později i samice takovouto dutinu vystýlají naštípanými větvičkami, které se jim z horní, otevřené části dutiny jednoduše lépe hází dovnitř.

Toto na první pohled jednoduše řešené stelivo má však i jiný význam. Spletí takto, na kousky, naštípaných větví jednoduše propadají výkaly a také proteče voda, takže kakaduové palmoví mohou bez větších nesnází hnízdit i období dešťů, které se v dané oblasti střídá. Nutno podotknout, že jsou známy takovéto výstelky vrstvené do výšky až dvou metrů!

Jednou z vůbec nejzajímavější a nejimpozantnější vlastností těchto ptáků je však celý rituál vábení samice. Samec se samozřejmě dvoří tak, jako většina jiných papouščích samců vystavováním svého krásného peří, předváděním se atp. Nicméně to krásné a neobvyklé, co dělá tyto kakaduy jedinečnými, je bubnování. S jiným názvem pro tuto činnost jsem se nesetkal. Samec si jednoduše sedne na okraj hnízdní dutiny, kterou si vybral pro následující zahnízdění a bubnuje o ní větvičkou, kterou drží šikovně v noze. Toto chování je v papouščím světě zcela raritní a ojedinělé! Vědci, studující chování těchto papoušků vypozorovali, že samec si zmíněnou hůlku sám zpracuje a následně bubnuje obvykle levou nohou. Zpravidla vystřídá dva až tři instrumenty, než najde ten pravý, který mu zní nejlépe. Tito pozorovatelé také říkají, že ono bubnování je rytmické, nejedná se tedy o žádnou spleť náhodných ran větve o strom. Tyto fakta mě dohánějí k úvaze nad sluchem těchto kakaduů, který bude zřejmě skvěle vyvinutý.

Samice celý tento rituál pozoruje z povzdálí a v případě, že ji samec opravdu zaujme, přiletí se podívat na hnízdní dutinu, jestli je dostatečně dobrá pro hnízdění. Zvláštní je i celkový zvukový, chceme – li hlasový projev těchto kakaduů, který není žádným nepříjemným řvaním, jak by se mohlo na první pohled, v porovnání třebas velkými arami, zdát. Palmoví kakadouové se dorozumívají několika typickými zvuky. Těchto zvuků, které se dají snadno napodobit, pak využívají i jejich pozorovatelé ve volné přírodě, aby je přilákali do své blízkosti. Chovatelé, kteří mněli možnost ve své kolekci chovat více těchto kakaduů z různých oblastí dokonce hovoří i o jakémsi dialektu, který papoušci používali. Jeden z těchto typických zvuků vzdáleně připomíná anglický pozdrav – Hello.

V dokumentárním cyklu právě o palmových kakaduech toto imitování předvedl Steve Murphy, když si napodobováním zvuků a bubnováním větvičkou o strom přivolal kakaduy palmové do své blízkosti a zaujal jejich pozornost. Vrátím se teď v textu o pár řádků výše a znovu zmíním období dešťů, se kterým se kakaduové dokázali vyrovnat a jsou schopni v této době dokonce i reprodukovat mláďata. Je až neuvěřitelné, v jakém propojení s přírodními živly se tito papoušci naučili žít, jelikož další z velkých přírodních živlů – oheň, je strůjcem jejich přirozených hnízdních dutin. Je pochopitelné, že oheň dokáže být také jejich ničitelem. V současné době však zřejmě neexistuje žádná studie, která by dokázala s jistotou říci, v jakém poměru tato produkce a destrukce je.

Obrovským problémem, který stojí za neúspěchy v hnízdění palmových kakaduů v přirozeném prostředí, jsou predátoři. Autoři publikace věnující se kompletně celé skupině černých kakaduů a zároveň jejich zapálení chovatelé Neville a Enid Connorsovi (dále jen Connorsovi) ve své knize uvádějí až 80% neúspěšnost (!) z důvodů pojídání vajec krajtami, varany, či jinými ptáky. Dalším viníkem je rivalita ze strany jiných kakaduů, kteří zaberou hnízdní dutinu a zřídkakdy i propadnutí vystavěné podestýlkové plošiny v budce. Když k takovýmto reálným neúspěchům přičteme hnízdění mnohdy jen jednou za dva roky z důvodů odchovávání a osamostatňování mláděte a plundrování přirozeného výskytiště těchto ptáků pro účely těžby, nesmíme se ve výsledku divit, že jsou tito kakaduové téměř na pokraji vyhynutí a musí být chráněni. Spadají tedy pod skupinu CITES I a jakýkoliv jejich odchyt a obchod s nimi je zakázán.

Závěrem této kapitolky bych zmínil tři uznávané poddruhy, které se liší především obývaným územím. Jedná se o kakadua palmového černého (Probosciger aterrimus atterimus), který obývá ostrov Aru a Misool, poloostrov Cape York a jih Nové Guney. Další v řadě je kakadu palmový papuánský (Probosciger aterrimus goliath) v našich krajích známý také jako Goliáš, který se vyskytuje od oblastí západní Papuy až po jihovýchod Papuy – Nové Guiney. A posledním z uznávaných poddruhů je kakadu palmový severní (Probosciger aterrimus stenolophus), který obývá oblasti severní Nové Guiney.

Pohlavní dimorfizmus: Zbarvení tohoto nejspíše nejznámějšího z černých kakaduů je snad známo každému. Břidlicově černá, lesklá pera kryjí celé tělo tohoto papouška. Na hlavě pak přechází v, pro kakaduy, typickou chocholku, která je v tomto případě tvořena úzkými, dlouhými pery. Funkce chocholky je i u tohoto kakadu stejná, jako u jiných. Chocholka je vztyčována, je – li papoušek vzrušen, či vyrušen, nebo jinak rozrušen. Ojedinělostí tohoto druhu je, že jako jediný zástupce černých kakaduů nemá ze spodní strany ocasu světlý pruh.

Nahé lícní oblasti, které společně s majestátním zobákem jsou zřejmě příčinou slangového pojmenování – kakadu arový, jsou červené a mají schopnost měnit odstín barvy v souvislosti s náladou, či zdravotním stavem dotyčného kusu. Například v období páření dávají dominantní samci své rudé lícní skvrny na obdiv samicím. Samci méně dominantní se snaží své lícní skvrny krýt načepýřeným peřím v jejich okolí, aby nedošlo ke konfliktu s výše zmíněným samcem dominantním. Naopak vybledlá barva lící těchto papoušků může poukazovat na nějaký zdravotní problém.

Téměř ve všech publikacích věnujících se těmto papouškům se můžeme dočíst o typických rozdílech mezi samcem a samicí, kdy samec má o poznání větší hlavu a hlavně zobák, je těžší a má i větší lícní skvrny. Z fotografií v knihách, nebo na internetu, kde jsou zachyceny celé páry, je tento rozdíl opravdu znatelný. Když jsem však měl možnost tohoto papouška obdivovat na letošní výstavě Exota 2011, kde byl umístěn jen jeden exemplář, asi bych jako úplný laik v chovu kakaduů jen těžko odhadoval, jakého pohlaví vystavovaný kus byl. Z těchto důvodů a také z důvodů cenových, kdy se cena páru těchto papoušků hravě přehoupne přes milion korun je test DNA samozřejmostí.

Chov a odchov

Již výše padla zmínka o nesnázích v odchovu těchto papoušků v jejich přirozeném prostředí. Ne jinak tomu je i v chovech v zajetí. Tito kakaduové pohlavně dospívají přibližně v 7-8 létech. Mezi chovateli se traduje i o čtyřletých rodičích, nejsem si však touto informací jist, proto ji zde vkládám spíše jako možnou zajímavost. Na druhou stranu je znám i případ, kdy jedna samice, chovaná v zoologické zahradě poprvé zahnízdila až ve věku 54 let! I přes to, že se jedná o papoušky opravdu dlouhověké, dožívající se mnohdy i více než 90 let, pokládám tento fakt za obdivuhodný.

Vzhledem k úctyhodné velikosti zde zmiňovaných papoušků je více než nutné takovýmto chovancům opatřit voliéru patřičných rozměrů. Connorsovi ve své knize uvádějí rozměry voliér 4 nejúspěšnějších chovatelů těchto ptáků v dané době. Nejmenší z nich je o rozměrech 6 x 1,8 x 2 m (d x v x š), největší z nich se pak pyšní rozměry 6 x 3 x 8 m (d x v x š) . Ptáci chovaní v menších, nebo přímo malých voliérách nemohou kvůli takovéto indispozici provádět své přirozené rituály ani se dostatečně prolétnout. Tito poté mohou propadat apatii a depresím. V žádné z literatur jsem se však nedočetl, jestli by i u těchto kakaduů mohly mít nedostačující rozměry ubikace za následek sebepoškozování, či nadváhu, jako tomu někdy bývá u kakaduů bílých. Zajímavý je poznatek zmiňovaný v téže knize, kdy autoři zmiňují, že přemístění ptáků z malé voliéry do velké má častokráte za následek zahnízdění. Nároky na prostor jsou zde tedy více než jasné.

O těchto kakaduech se také tvrdí, že jsou nároční na klid a nedoporučuje se jejich umístění v těsné blízkosti hlučných papoušků, jako jsou například ary. Connorsovi toto však vyvrací vlastní zkušeností, kdy jsou jejich kakaduové chováni právě v sousedství zmiňovaných ar.

Další kapitolou jsou velmi vysoké nároky na materiály, ze kterých se budují voliéry pro palmové kakaduy. Výše zmiňovaní chovatelé mají dlouhodobě odzkoušeno pletivo 25 x 25 x 2,5 mm, které by mělo bez problému odolat síle zobáků těchto ptáků.  Téže knize, jen o odstavec níže autoři upozorňují a odrazují od používání různých drátků k upevňování čehokoliv do voliéry. Uvádí zde případy, kdy museli být papoušci veterinárním lékařem operováni z důvodu náhodného polknutí kusu drátku, či zaseknuté matičky ve spodní čelisti zobáku. Jako úplně odrazující příklad si vybrali tragickou příhodu nizozemského prodejce, který voliéru s těmito ptáky vybavil umělými tropickými stromy. Ti však tuto výzdobu zničili až na kovovou výztuhu ve středu pomyslných kmenů a po požití části kovu jeden z nich uhynul. 

V této knize je i krásně rozepsán tok těchto kakaduů, nerad bych zde však přepisoval a citoval celou kapitolku a připravoval tak případné zájemce o koupi této příručky o zajímavou pasáž. Nedá mi však, abych nezmínil rozpory mezi různými weby, kde se názory rozcházejí v otázce onoho bubnování větvičkou na budku při příchodu chovné sezóny. Někteří tvrdí, že papoušci v zajetí tento rituál nedodržují, jiní tvrdí opak. Těžko říci, na kolik jsou tyto dohady podloženy skutečnými fakty.

Překvapen jsem byl z rozměrů hnízdních kmenů, které jsou uváděny následovně: 70 – 120 cm výška a 40 – 60 cm průměr, což se mi zdálo málo, nicméně zkušenosti fundovaných mluví jednoznačně. Jako oblíbený hnízdní materiál jsou uváděny větve eukalyptu. Chovatelé je zpravidla umisťují do ubikací každý den čerstvé. Někteří doporučují ukončit předkládání větví v okamžiku, kdy samice nasedne na vejce, aby samec nepokračoval ve vystýlání dutiny. Zajímavou stavební taktikou je stupňovité rozmístění naštípaných větviček do budky. Na dně jsou obvykle umístěny větší kusy, jejichž velikosti se směrem k vrcholu a samotnému hnízdu zmenšují a jejich velikost se rovná našim zápalkám. Tudíž tvoří měkký podklad pro vejce.

To samice obvykle snese jen jedno. V inkubaci se pak se samcem zpravidla střídá, není jím však krmena. Inkubace trvá přibližně 30 dní. Následně vylíhlá mláďata nejsou kryta prachovým peřím, jako bývá zvykem, ale jsou zcela holá. Mláďata jsou pak odchovávána po dalších 60 – 80 dní.

Ve věku přibližně 6 měsíců mají mláďata krátké období, kdy mají tendenci vše okusovat a ochutnávat. Toto období se uvádí jako nejlepší pro odstavení mláďat od rodičů, nebo dokrmování, v případě, že jsou dokrmována uměle. V případě, že se odstavení v tomto termínu nezdaří, je většinou nutné počkat další dva měsíce.

Především z důvodů zmenšující se populace ve volné přírodě je v dnešní době většina kakaduů palmových ručně dokrmována. Chovatelé jednoduše nechtějí nechat nic náhodě, a jelikož jsou známy případy, kdy málo zkušení rodiče snůšku nevyseděli, či poškodili, nebo přestali mláďata krmit, uchýlila se většina jejich chovatelů k odchovům umělým, nebo pod jinými druhy papoušků. V knize Connorsových jsou zmiňovány úspěchy indického chovatele S. Balasubramaniana, který od jednoho páru palmových kakaduů získal v období od 6/2003 do 6/2004 celkem 13 oplozených vajec, ze kterých postupně vylíhnul 11 mláďat, což je považováno za skvělý úspěch.

Krmení

Hlavní složku potravy těchto kakaduů tvoří ořechy. Pro jejich louskání a dobývání se pod skořápku byl také vyvinut jejich obrovský a silný zobák, který bez větších nesnází překoná i sebetvrdší ořech. Nápomocny jsou také nohy, které jsou schopny ořech pevně uchopit a v případě potřeby s ním různě otáčet. V neposlední řadě je tu i jazyk, který slouží jako jakási přísavka. Když papoušek ořech pootevře v zobáku, strčí do něj jazyk a na něm vytahuje ven nadrcená jádra.

Je až těžko uvěřitelné, že se v domovině kakaduů palmových vůbec nachází ořechy, které by mohly těmto ptákům činit problém rozlousknout. Connorsovi však ve své knize uvádějí semena stromů rodu Canarium, Parinari noda, Pandanus, či Terminalia, která mimo to, že jsou s oblibou kakaduy vyhledávány jak na stromech, tak i spadlá na zemi, mají některá tak tvrdou skořápku, že kakaduové při jejich otevírání omdlí. Toho následně využívají místní chytači, kteří takovéhoto ptáka snadno polapí a prodají, či smění za prasata, nebo psy.

V oblastech přirozeného výskytu těchto papoušků se vyskytuje mnoho různých plodů, pro nás zcela neznámých, avšak u místní papouščí populace velmi oblíbených. Z nám známých můžeme jmenovat například kešu ořechy, mandle, para ořechy, či kokos. V evropských chovech jsou tyto plodiny nahrazovány dostupným ovocem a zeleninou, dýňovými semínky, kukuřicí, granátovými jablky atp. Zajímavostí, která mne zaujala je, že granátová jablka jsou u kakaduů palmových stejně oblíbená, jako stehenní kosti z vařeného kuřete. Manželé Mil – Daviesovi, kteří se úspěšně zabývají chovem těchto ptáků, dokonce svým chovným párům dávají 2x do týdne vařené kuřecí krky.  Oblíbeným zpestřením mohou být i borové šišky, větvičky eukalyptu, nebo ovocných stromů, které navíc dokážou papoušky na dlouhý čas zabavit.

 

 foto: Lukáš Procházka, Martin Řondík
zdroje: Neville a Enid Connorsovi – Chovatelská příručka – černí kakaduové v přírodě i lidské péči – Dona 2008
Milan Vašíček – Australští papoušci – Svépomoc, 1978
 www.rajpapousku.cz
www.birdlife.org
www.nationalzoo.si.edu
 www.ifauna.cz
www.honoluluzoo.org
www.ckcbirds.co.uk
www.chov-papousku.com
dokumentární videa: www.youtube.com

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 19. 01. 2012 20:14

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web