Partneři:

Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus)

Výskyt : Východní pobřeží Austrálie
Velikost přibližně 30 cm
Počet vajec: 3 - 6 vajíčka  
Inkubační doba: 22 - 24 dnů  
Velikost kroužku: 5 - 5,5 mm
Průměrná dálka života : okolo 20 let

Úvod

Rozela žlutohlavá je obyvatelem východního pobřeží australského kontinentu. Na tomto území byly rozlišovány 3 zeměpisné formy tohoto druhu. V dnešní době jsou však uznávané jen formy dvě. Jedná se o nominátní formu, rozelu žlutohlavou severní (Platycercus adscitus adscitus), která byla dříve uváděna jako samostatný druh rozela modrolící a rozelu žlutohlavou východní (Platycercus adscitus palliceps). Obě uznávané formy dorůstají stejné délky okolo 30 cm a i jejich šat je zbarven téměř shodně. Je proto velmi složité obě tyto formy od sebe rozeznat. K největší barevným odchylkám dochází na jižní hranici oblasti obývané tímto druhem, jelikož se zde střetávají s rozelou pestrou (Platycercus eximius) a dochází k četným, mezidruhovým křížením obou zmíněných. Mladé žlutohlavé rozely poté mají například červenou masku, která většinou po prvním přepeření zmizí. Měl jsem možnost zhlédnout několik fotografií takovýchto kříženců a mohu říci, že mě toto zbarvení nijak nenadchlo. Ve své domovině rozely žlutohlavé obývají prioritně oblasti v okolí vodních ploch a říčních toků. Spatřit je většinou můžeme v prosvětlených lesících, přecházejících v savany, v křovinatých oblastech horských hřebenů a také na savanách. Rozela žlutohlavá je velmi hojná na většině území, které obývá. Na západě svého výskytiště, kde je dostatek vodních nádrží a přehrad se její stavy stále zvyšují. Spatřit tyto rozely můžeme také v příměstských oblastech a parcích kam přilétávají za potravou. Zajímavostí je, že i přesto, že zbarvení jejich zad je především černé a žluté, jsou v trávě, kde sbírají potravu, velmi dobře maskovány a kryty. Člověk si jich většinou všimne, až když přímo před ním prudce vyletí. Hlavní potravou ve volné přírodě jim jsou především semena a bobule trav a keřů, květy, nektar a ovoce různých stromů, oříšky a hmyz a jeho larvy. Vašíček ve své knize uvádí jako velmi oblíbenou potravu semena skotského bodláku (Onopordon acanthium), se kterým, jak se domnívám, je možno se setkat i na našem venkově v okolí polích cest a na lukách. S oblibou se tito ptáci v hejnech snášejí, společně s ostatními druhy papoušků žijícími na stejném území na ovocné sady a pole s kukuřicí, kde působí zdejším farmářům obrovské škody. Za to jsou místními zemědělci pronásledováni a stříleni. Vašíček popírá informaci, že by byli i tráveni otráveným zrním, jak se tomu někdy na jiných místech a u jiných druhů stává. V Novém Jižním Walesu jsou tyto rozely, na rozdíl od Queenslandu, chráněny zákonem. V roce 1877 byl tento druhy rozely importován na Havaj za účelem rozmožení a vysazení do volné přírody. Ptáci zde byli hojně sledováni ještě v roce 1895 a zřídka pak v roce 1928. V dnešní době se zde tento druh již nevyskytuje. Podle Munra zřejmě vyhynul (1960).

Pohlavní dimorfizmus – se u rozel žlutohlavých, stejně jako u většiny papoušků tohoto druhu nevyvinul. Obě pohlaví mají bělavou hlavu se žlutým přelivem a bílé lícní skvrny. Záda a křídla mají barvu černou se žlutým lemováním, prsa a břicho jsou světle modrá. Kostřec a vrchní strana ocasu je zelená, spodní strana ocasu a okolí kloaky červené. Loketní a ruční letky jsou modré. Dle mého názoru je samice většinou zbarvena poněkud světleji, než samec. Neuzing však tvrdí, že barva opeření není pro rozeznání pohlaví vůbec rozhodující a často, při užití této metody, dochází k omylům. Dle něj ale mají samice zavalitější krk, větší a výše položené oči a větší týl. Samec má větší, delší a plochou hlavu. Obecně si myslím, že tyto znaky se dají pro rozlišení pohlaví použít u více druhů rozel. Mladé rozely jsou celkově matněji zbarvené. Někdy mají na hlavě několik červenohnědých pírek, která však po prvním přepeření v 12-15 měsících zmizí. Lébr ve svém chovu došel k zajímavému poznatku. Mláďata ptáků, sytě modře zbarvených na prsou a břiše, nemívají na hlavách výše zmíněná červená peříčka. Oproti tomu mláďata rodičů, se světle zbarveným břichem a hrudí, tyto peříčka mívají. Vlivem křížení jak obou zeměpisných forem rozely žlutohlavé, tak i této rozely s rozelami jinými, se můžeme v našich chovech setkat s ptáky, jejichž spodní strana těla není jen modrá, ale někdy i fialová, bleděmodrá, či žluto-modrá (Lébr).

Chov a odchov rozely žlutohlavé

Rozely žlutohlavé pohlavně dospívají přibližně ve věku jednoho roku. Je – li o papoušky dobře pečováno, mohou v tomto věku už i zahnízdit. V našich chovech se tato rozela poprvé objevila ještě před druhou světovou válkou a to konkrétně u pana Karáska, ke kterému se dostala od chovatele z Hamburku. Odchovu však bohužel nedocílil. Nad otázkou snášenlivosti tohoto druhu rozely s jinými ptáky visí otazník. Domnívám se, že snášenlivost je u těchto papoušků vlastnost velmi individuální. Jsou známy skupinové, bezproblémové chovy těchto rozel například s andulkami vlnkovanými (Melopsittacus undulatus), korelami chocholatými (Nymphicus hollandicus), či papoušky zpěvavými (Psephotus haematonotus), kteří jsou mimo jiné také často používáni jako chůvy, právě rozelám žlutohlavým. Oproti tomu Forshaw tyto rozely shledává velmi agresivními a nedoporučuje je chovat ve smíšených chovech. Jedná se také o ptáky velmi plaché. Leč současná generace již není, vlivem domestikace, tak plachá, jako ty dřívější. Ale i tak se stává, že žlutohlavé rozely svým hlasitým a poděšeným křikem plaší z hnízd  papoušky, hnízdící v okolních voliérách. Dá se říci, že se nejedná o ptáky nějak zvlášť náročné na velikost voliéry. Štětka docílil odchovu i ve voliérce o rozměrech 150 x 70 x 180 cm. Požadavky na prostor těchto rozel jsou totožné s požadavky rozel pestrých. Dostačující bude voliéra dlouhá 3 m, aby měli ptáci umožněný dostatečný pohyb. Dnešní ptáci jsou perfektně aklimatizováni a nevyžadují proto přitápění v zimním období. Bez problémů snášejí naši zimu a nedělají jim problémy ani teploty okolo -20°C. Jsou však velmi choulostiví na vlhko a průvan. Doporučuje se proto voliéru vybavit krytým prostorem, kde se mohou ptáci ukrýt před nepřízní počasí. Přírodní kmeny byly považovány za nejvhodnější budky pro rozely žlutohlavé. To především u prvních dovozových kusů, které na ně byly zvyklé z přírody. Ve své domovině tyto rozely hnízdí v dutých větvích a kmenech stromů, mnohdy přes jeden metr hlubokých. V dnešní době mnozí chovatelé používají praktičtější budky prkenné. Vhodná budka by měla mít rozměry 25 x 25 x 50 cm výška a vletový otvor o průměru 7 – 8 cm. Štětka tvrdí, že rozhodující pro rozely žlutohlavé je rozměr vletového otvoru a nikoliv vnitřního průměru budky. Valenčík například uspěl s šikmo umístěnou budkou, hlubokou 150 cm. Tok počíná většinou brzy z jara. Samec začíná krmit samici a ta se stále častěji zdržuje v budce a upravuje její vnitřní prostor. Stává se, že samice vyhází veškerou podestýlku z budky ven. Pro tyto případy se doporučuje do dna budky udělat důlek. Páření lze pozorovat většinou v ranních a večerních hodinách. Mladé páry se někdy věnují páření i přes den. Takovéto snůšky jsou však, dle Lébra, většinou neoplozené, kvůli nevhodné době pojímání. Snůška většinou čítá 3 – 6 vajec. Štětka uvádí maximální snůšku dokonce 14 vajec (?!). Inkubace trvá okolo 22 – 24 dní a na vejcích sedí jen samice. Především mladí ptáci jsou velmi citliví na rušení v průběhu sezení na vejcích. Proto se doporučuje hnízdo kontrolovat jen v době, kdy samice sama opustí budku (Štětka).  Odchov většinou čítá 2 – 4 mláďata, která jsou rodiči dovedena k samostatnosti, zbytek rodiče nechají uhynout. Groen uvádí i páry, které za sezónu odchovaly 15 mláďat, jeden pár dokonce 33(!), jejich vejce bývají ale podkládána pod chůvy. Chovatelé se shodují na faktu, že zahnízdí – li rozely žlutohlavé jeden rok, hnízdí pak po mnoho let a spolehlivě vyvádějí mladé. Tito ptáci obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Papoušci, kterým je věnována zvýšená péče a přicházejí denně do kontaktu se svým chovatelem, lehce zkrotnou. To potvrzuje i Žabokrtský, kterému braly rozely z rukou moučné červy.

Krmení

Rozely žlutohlavé krmíme směsí semen o stejné skladbě jako je ta pro rozely pestré. Chybět by v ní neměla slunečnice, proso, loupaný oves, semenec a lesknice. Velmi oblíbené je zelené krmení, smetánka lékařská, ptačinec žabinec, kopřiva dvoudomá, jitrocel a další. K dispozici by celoročně mělo být ovoce. Rozely s oblibou berou kukuřici v mléčném stavu a v mléčném stavu také pšenici a oves. Chovatel Štětka zaznamenal ve svém chovu zajímavý objev. Jeden pár svých rozel žlutohlavých v době hnízdění krmil především vaječným žírem s mrkví, piškotem a Roboranem H. Druhý pár krmil právě pšenicí a ječmenem v mléčné zralosti. Tato mláďata, odchovaná na obilí, opouštěla budku v průměru o 8 – 10 dní dříve a byla značně robustnější. Chovatel proto doporučuje nechat rozely hnízdit až v druhé polovině dubna, kdy už je k dispozici toto krmivo. Další zajímavost z voliér tohoto chovatele byla, když jeho rozely našly v budce pod kůrou větší množství škvorů obecných (Forticula auricularia) a všechny zkonzumovaly. Když jim byl tento hmyz předložen na misce, zůstal bez povšimnutí.

 foto: Lukáš Procházka, Petr Chumchal
zdroje: M. Vašíček – Australští papoušci – Svépomoc, 1978
 www.parrotfactory.com
www.wikipedia.org

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 19. 01. 2012 20:20

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web