Partneři:

Papoušek žako šedý (Psittacus erithacus)

 

Výskyt :

Pobřeží slonoviny, Keňa, Angola, Kongo, Tanzanie, Libérie, ostrovy Principe a Fernando Póo

Velikost

přibližně 33 cm

Počet vajec:

2 - 4 vejce

Inkubační doba:

28 – 30 dnů  

Velikost kroužku:

9,5 – 11,5 mm dle poddruhu

Průměrná délka života:

Okolo 50 let

Úvod

Papoušek šedý, známý spíše jenom jako Žako, se i přes to, že nehýří barvami jako mnozí jiní papoušci a jeho šat je převážně šedivý, řadí mezi jedny z nejznámějších papoušků vůbec. Jeho přirozenou domovinou je střední Afrika, kde od roku 2010 rozlišujeme už pouze dvě zeměpisné formy, které se od sebe liší velikostí a obývaným územím. Dříve se uznávaly formy tři. Nominátní formou je papoušek šedý velký (Psittacus erithacus erithacus), také známý jako žako kongo. Obývá oblasti na území Pobřeží slonoviny, západní část Keni, sever Angoly a jižní část Konga. Jedná se o největší ze všech tří zmíněných subspecií. Zřejmě nejméně známým, navíc dnes už neuznávaným bude papoušek šedý ostrovní (Psittacus erithacus princeps), který se nikterak výrazně velikostně neliší od nominátní formy. Vašíček ve své publikaci věnované africkým papouškům uvádí, že šat tohoto poddruhu je celkově tmavší oproti žakovi velkému. Papoušek žako ostrovní se vyskytuje na ostrovech Principe a Fernado Póo, v současnosti je uznáván jako izolovaná populace papuška šedého velkého. Posledním, ze zmiňovaných poddruhů, je poměrně známý a v našich chovech běžně chovaný žako liberijský (Psittacus erithacus timneh), typický světlejším zbarvením na břiše a kostřeci a nahnědlou barvou, jinak typicky červených ocasních ploch, kterou Vašíček specifikuje jako kaštanovou. Tato subspecie obývá oblasti jižní Guinei, Libérii a západ Pobřeží slonoviny.

Ve volné přírodě žakové vyskytují v mangrovových lesích a hustých pralesích, pravidelně v blízkosti vodních toků, či podél pobřeží. Rostlinou podmiňující výskyt těchto papoušků v určité lokalitě je palma olejová (Elaesis guineensis), jejíž ořechy jsou u žaků vyhledávanou pochoutkou. Za potravu jim slouží ovoce a plody různých stromů a keřů, ořechy, bobule a semena. Pravidelně také navštěvují zemědělsky obdělávané oblasti, především pak kukuřičné plantáže, kde páchají značnou škodu na úrodě místních farmářů. Na ty se vydávají zpravidla už v brzkých ranních hodinách, ještě za šera, kdy opouštějí bezpečí nejvyšších pater větvoví vysokých stromů. Tam se i pravidelně večer v hejnech čítajících často okolo sta kusů, vracejí k noclehu.

Každý ze tří poddruhů papouška žaka hnízdí vlivem střídání období sucha a období dešťů v jinou roční dobu. Intervaly hnízdění přicházejí vždy pravidelně s obdobím dešťů, procházejícím africkým kontinentem. V přírodě hnízdí žakové povětšinou v dutinách stromů. I přes to, že žakové k nocování a odpočinku preferují hodně vysoko položená místa v korunách stromů při výběru hnízdní dutiny, zdá se, až zas tak nároční nejsou. Jejich hnízdiště bývají nalézána v rozmanitých výškových úrovních. Od pár metrů nad zemí, dokonce až po dutinu ve výšce třiceti metrů, kde samotné hnízdo bylo položeno přibližně šedesát centimetrů pod vstupním otvorem (Rand). Vašíčkova publikace uvádí i hnízda nacházející se v menších koloniích.

Papoušek žako je zmiňován jako jeden z prvních papoušků a ptáků vůbec, žijících bok po boku s člověkem. Některé zdroje jej uvádějí jako lidského společníka panovníků už před 4000 lety a jiné jej zařazují do období starověkého Říma, jasné písemné záznamy o tomto však neexistují. Ty existují až o dovozu žaků do Evropy v 16. století. Důvod, proč byl žako od pradávna tak oblíbený snad ani není třeba rozebírat. Takový talent na opakování slov a imitaci zvuků má v ptačí říši jen málokterý z jeho konkurentů. I přes toto soužití, o kterém by se dalo bez nadsázky říci, že trvá od nepaměti, je největším nepřítelem žaků právě člověk. Dlouhodobé systematické vykrádání jejich hnízd domorodci, kteří mláďata následně dokrmovali, ochočovali a prodávali na obchodní lodě plující do Ameriky a Evropy, spolu s těžbou dřeva v oblastech jejich přirozeného výskytu, přímo spojenou s likvidací jejich hnízdišť, dovedla papoušky žako na přelomu milénia až na listinu ohrožených druhů.

Ještě v dobách před první světovou válkou docházelo při transportech žaků po moři k obrovským ztrátám. Papoušci byli povětšinou špatně živeni, obvykle jen rohlíkem máčeným v kávě, bez přísunu pitné vody. Hynuli pak na poruchy trávení, tuberkulózu a celkově špatnou hygienu. Bohužel ani po přistání na pevninu neměli v těchto dobách dovozoví žakové ještě vyhráno. Vašíček uvádí téměř dvoutřetinovou úmrtnost mladých ptáků. Tím, oproti dnešku, kdy většinou do chovu chceme ptáky mladé, klesala cena mladých žaků, tehdy nazývaných temnookými, na směšnou hodnotu kulminující někde u hodnoty deseti marek (německé přístavy). Oproti tomu ptáci starší (světloocí) byli ceněni, v souladu s jejich schopností mluvit a imitovat, mnohokráte až na 200 – 300 marek. Později, v dobách po druhé světové válce se začaly tyto transporty provádět letecky a v lepších podmínkách. I tak byly ale stále vyváženy z přírody kvanta těchto nadaných imitátorů. Jen pro představu v letech 1994 – 2003 bylo odchyceno a vyvezeno okolo 360.000 kusů žaků. V této době to mělo znamenat odchyt okolo 20% celkové populace žijící ve volné přírodě ročně (!). Což bylo v součtu s faktem kácení přirozených teritorií a hnízdišť těchto ptáků sumou, která nemohla být přirozeným způsobem nahrazována a obměňována. Proto byl omezen jeho odchyt a vývoz a zároveň byl zapsán do CITES II.

Pohlavní dimorfismus: Rozlišitelnost pohlaví u papouška žako pouhým pohledem oka je takřka nemožné. Samozřejmě i u tohoto druhu platí, že jeho chovatel, který je zároveň i bedlivým pozorovatelem, by dokázal s jistou přesností pohlaví, především, u svých chovanců rozpoznat i od oka, ale jak se říká, jistota je jistota a tak se i u žaků hojně využívá k rozeznání pohlaví metody DNA. Samice a samci jsou totiž zbarveni zcela totožně. Povrch jejich těla kryje světle šedé peří. Na hlavě a krku jsou pírka bílošedě lemována, což vytváří esteticky velmi zajímavý efekt kropenatosti, známý i u mnoha jiných druhů papoušků. Obličejová část je bělavá. Zavalité tělo je zakončeno červeným, krátkým, čtvercovým ocasem. Mladí ptáci na dospělé ztrácí v robustnosti, barevně jsou si však značně podobní, jen jejich duhovka je tmavá, na rozdíl od nažloutlé u dospělých jedinců.

Chov a odchov

Vůbec první úspěšný odchov žaků v zajetí je datován na úplný konec osmnáctého století do Francie. Buffon v roce 1799 uvádí pár, který pravidelně a spolehlivě po dobu pěti let odchovával mláďata. Naše země mají v tomto ohledu poněkud skluz. Jako první chovatel u nás s hnízdícími žaky je v roce 1968 zmiňován Bernášek. U něj však mládě uhynulo přibližně v šestém týdnu života. S podobným problémem se v roce 1969 potýkal i chovatel Černý. V následujícím roce proto mládě z budky odebral k ručnímu dokrmení, které ale taktéž skončilo nezdarem. Zajímavá je pak pasáž Vašíčkovy knihy, ve které autor popisuje, kterak chovatel následně dbal na absolutní čistotu podávaných komodit. Veškeré ovoce bylo několikrát čištěno, odstraněny byly veškeré nečistoty. Vybírány byly nejkvalitnější zrniny a strava byla celkově velmi pestrá a různorodá. Mládě z tohoto odchovu bylo zdárně odchováno k samostatnosti.

Velkou důležitost Vašíček klade na koupel. Doporučuje ji provádět pomocí rozprašovače na květiny a to minimálně dvakrát do týdne. Rozprašovačem proto, že žakové se údajně ani ve volné přírodě nekoupou ve stojaté vodě jako většina jiných ptáků. Koupel ve své domovině provádí třením se o mokré listy stromů a palem. Autor ve své knize také uvádí, že ptáci chováni v suchých místnostech, kterým není dopřávána koupel, mohou mít sklony ke škubání peří a sebepoškozování. Nutno dodat, že jsem měl možnost sledovat žaky při odpolední koupeli pomocí rozprašovací trysky umístěné na zahradní hadici při návštěvě u manželů Procházkových, a mohu říct, že si ji velmi užívali.

Žakové jsou považováni za pohlavně dospělé ve věku pěti let. Jsou však známy i případy, kdy se o reprodukci pokoušeli i ptáci dvouletí. Při pátrání po informacích k sepsání tohoto článku jsem nenarazil na zmínku o nárocích těchto papoušků na výběr partnera. Je mi však znám případ, kdy u jednoho chovatele nechtěli žakové liberijští dlouhodobě harmonizovat. Jako důkaz agresivity žaků vůči jiným druhům a tudíž nemožnosti praktikování společného chovu lze použít zkušenost, kterou popisuje Meynhardt. Ten umístil pár žaků do společné voliéry s párem agapornisů fišeri a párem alexandů malých. V této zmínce bohužel zcela chybí popis rozměrů voliéry. Zajímavé je, že žakové roztrhali postupně samici a později i samce alexandra malého. Agapornisů si však naopak nadále vůbec nevšímali a žili s nimi bez jakýchkoliv problémů.

Papoušci šedí jsou chováni ve voliérách o různých rozměrech. Často jsou používány voliéry dlouhé alespoň tři metry, široké přibližně metr a vysoké okolo dvou metrů. Jsou však zaznamenány i odchovy v kleci o skromných rozměrech 80x90x100 cm (Č. Drozdek , 1978). Nutností je přemístění papoušků na zimu do temperovaných ubikací, jelikož pochází z tropů a na naše zimní klimatické podmínky nejsou uvyklí.

Žakové jsou uváděni jako papoušci zcela nenároční na výběr hnízdní budky. Běžně se spokojí s budkou o vnitřním průměru základny okolo 40 cm při použití dutého kmenu a obdobné velikosti podstavy 40x40 cm, při instalaci budky prkenné. Ohledně výšky se pak chovatelé shodují na dostačující hodnotě 60 – 80 cm. Známy jsou ale i budky vysoké 180 cm. Vletový otvor se uvádí o průměru 15 cm.

Zajímavou příhodu s budkou uvádí chovatel Šarviac, který našel na dně voliéry jedno vejce rozbité a druhé, nepoškozené na víku budky. Nepoškozené vejce vložil do budky a budku umístil na dno voliéry. Papoušci budku ihned obsadili a samice nanesla další dvě vejce. Embrya ve vejcích bohužel uhynula. Neplatí tedy paušálně o všech papoušcích, že vždy zvolí budku zavěšenou co nejvýše ve voliéře, jak se mezi chovateli traduje. Překvapivě žádný z chovatelů, zmíněných ve Vašíčkově knize neuvádí jako podestýlku v budce hobliny, nebo ztrouchnivělé dřevo. Zmíněná je zde jen sláma a rašelina a seno, u kterého bych osobně měl strach, že některé ze stébel propíchne skořápku vajíčka, které následně vyschne.

O příchozím toku a tudíž nadcházejícím hnízdním obdobím dávají žakové znát vzájemným škrábáním se drápy na hlavě a třením zobáků o sebe. Samozřejmostí je, že samec krmí samici. Před samotným pářením jsou oba značně rozrušení, což prozrazují rychlým, jakoby rozlobeným běháním po bidlech. Posléze se začínají oba zdržovat v hnízdní budce, kde nakonec zůstává jen samice. Samec ji chodí krmit buďto k vletovému otvoru, nebo přímo do hnízdní dutiny. Samice na dno budky klade snůšku čítající obvykle od 2 – 4 vajec. Jsou známy i snůšky o pěti vejcích, ale ty jsou uváděny spíše jako vzácnost, nikoliv jako pravidlo.

Inkubace probíhá po dobu přibližně třiceti dní. Po tuto dobu a po následující čtyři týdny samice opouští budku jen velmi zřídka. Později ji opouští častěji a krmí se samcem mláďata. Na noc se ale do budky vrací až do doby, dokud nejsou mláďata zcela opařena. Malí žakové jsou obvykle po dobu prvních cca 18 dní po vylíhnutí zcela slepí. Šířka kroužků používaných k okroužkování žaků se liší podle subspecie. Žaka liberijského chovatelé kroužkují kroužkem o průměru 9,5 mm, žaka velkého kroužkem o průměru 11,5 mm.  Ptáčata obvykle opouštějí budku po uplynutí 11 – 12 týdnů. Samostatně se živí po dalších dvou týdnech. Výjimku uvádí pouze chovatel Černý v příhodě zmiňované v úvodu sekce chov a odchov, kdy prioritně dbal na čistotu předkládané stravy. V tomto případě bylo mládě spatřeno, kterak se samo živí pouhých 6 dní po vylétnutí z budky. Toto mládě však v budce trávilo dlouhé čtyři měsíce a tak chovatel podotýká, že je možné, že budku opouštělo už dříve a opětovně se do ní vracelo a on tento fakt jen nezaznamenal.

Krmení

Žakům předkládáme směs zrnin pro velké papoušky, dnes běžně komerčně vyráběnou z kvalitních komodit, která je k dostání na každém chovatelském setkání, či burze. Takováto směs obvykle obsahuje bílou a žíhanou slunečnici, oves, pohanku, konopné semeno, niger, proso, lesknici a mnohé jiné zrniny. Může být doplněna o sušené ovoce, papričky a ořechy. Denně čerstvá pitná voda je samozřejmostí. Velmi oblíbené je také ovoce a zelenina a to jak tropické, tak i naše ze zahrádky. Stravu můžeme dále zpestřit volně rostoucími rostlinami a plevely, jako je například ptačinec žabinec, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá, lebeda a třeba kokoška pastuší tobolka. Velmi oblíbené jsou také klasy kukuřice v mléčné zralosti, stejně jako nedozrálá slunečnice. Na jaře můžeme podávat obilniny v mléčné zralosti, které lze snadno vypěstovat i v domácích podmínkách. Na konci léta se nám nabízí jeřabiny. V době odchovů je třeba zvýšit krmné dávky, jelikož krmíme více hladových krků. Nesmí být opomenuta vaječné míchanice, ať už podle domácí receptury, či kupované suché vaječné směsi. Dále je možno podávat naklíčené, nebo vařené zrní.

foto: Věra Procházková, Lukáš Procházka
zdroje: Milan Vašíček – Papoušci Afriky a Asie – Svépomoc, 1981
http://www.iucnredlist.org
http://www.rainforest-alliance.org
                                                                                                                   http://www.ifauna.cz

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 11. 02. 2012 00:01

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web