Partneři:

Návštěva u chovatelů lvů

Čtenář těchto řádků snad promine tuto výjimku v podobě článku, který ne zcela koresponduje s tradičním tématem, na těchto stránkách publikovaných textů. Pravda, s chovem exotického ptactva, nebo životem ptáků v přírodě má tento artikl společného pramálo, nutno ale hned na úvod dodat, že setkání na živo se třemi lvíčaty na mě tak zapůsobilo a nechalo ve mně tak hluboké vzpomínky, že se o ně v rámci této malé výluky musím podělit i s našimi čtenáři. Přeci jen lev nepatří v našich krajích mezi zrovna běžné domácí zvíře a tak snad nebude vadit malá odbočka od článků o návštěvách u chovatelů papoušků a exotů, k návštěvě u chovatelů lvů.

Byla to vlastně úplná náhoda, že jsem se dostal na post jednoho ze tří hlídačů lvíčat. Dlouze bych musel popisovat souhru různých náhod a skutečností, které mě nakonec dovedly do ‘lvího doupěte‘. Zmíním tedy jen, že onoho dne musela rodina, u níž našly lví koťata nový domov, bezpodmínečně opustit dům a našim úkolem tak bylo zajistit klidný průběh veškerého dění v domě, po dobu absence ‘zbytku smečky‘.

Lvíčci byli staří sotva pár měsíců a do náhradní rodiny byli umístěni, protože se o ně jejich matka odmítla starat. Pro jejich opatrovníky nebyla jejich výchova ničím novým, dle fotografií, rozvěšených různě po zdech pokojů a také z pozdějšího vyprávění jsem se dozvěděl, že se nejedná první kočkovité šelmy, které touto domácností prošly. Mimo dvou lvů Tarzana a Alexe a jejich sestry Miji, se kterými mi bylo dopřáno strávit společné odpoledne, se tu vystřídal i levhart, lvice Kleopatra a lev César.

Na Césara zde vzpomínají obzvláště rádi. Jelikož byl vychováván jako jedináček, bral zbytek rodiny jako svoji jedinou smečku a citově k nim velmi přilnul. Překvapilo mě, že když se César do své původní rodiny asi po půl roce vrátil na prázdniny, protože jeho nový majitel mu budoval nový a větší výběh, okamžitě poznal prostředí, kde strávil svá kotěcí léta. Věděl kam přesně v domě jít, automatiky si šel lehnout do ložnice, …

Naše první setkání s lvíčaty bylo trošku jiné, než jsme si malovali. Když jejich opatrovníci opouštěli domov, koťata ještě spala. Byl pro ně tedy docela šok, když jim po probuzení u pelíšku seděli tři úplně cizí lidi, na které nebyli vůbec zvyklí. Uvítání se tedy neobešlo bez prskání a řevu, který i když koťata vážila každé sotva deset kilo, naháněl patřičnou hrůzu. Musím dokonce bez nadsázky přiznat, že při prvním hlasitém upozornění, které jsem neočekával, jsem se z dřepu posadil přímo na zadek.

Jako první se za námi z pelíšku ven nechala nalákat, postavou nejdrobnější, jediná holka, Mia. Chvíli po ní bezpečí pelíšku opustil i Alex, lvíček ze všech tří nejmohutnější a nejstatnější. Nejvíce práce bylo s Tarzanem. Bylo na něm vidět, že ho sourozenci probudili dříve, než on sám chtěl a také to dával celému okolí najevo. I on se však nechal nakonec zlomit a následoval své sourozence ven z pelechu. Ze všech tří sourozenců se po chvíli stali mazliví rváči, kteří nás aktivně zapojovali do svých bojů a her.

Nikdy před tím jsem neměl tu čest, se nechat olízat a ožužlat od lva, bylo proto pro mě překvapením, že lvi mají stejně drsný jazyk, jako třeba kočka domácí. Co se však nedalo přirovnat k žádnému jinému zvířeti, které mi doposud prošlo pod rukama, byly lví packy. Polštářky na spodní straně lvích pacek byly neskutečně jemné. Jako ze sametu, nebo hedvábí. Stejně tak se nedala přirovnat jejich srst k srsti psí, nebo kočičí. Toto pro mě bylo absolutní novum a překvapení.

Úsměvnou mi byla příhoda lvích opatrovníků, kterak nám vyprávěli, jak s lvíčky navštívili obchodní dům s domácími potřebami. Lvíčata naskládali do kolečkového košíku a jezdili s nimi po obchodě. Nesetkali se při tom s žádným odporem ze strany zaměstnanců obchodu. Kdo by se taky chtěl postavit smečce lvů? Lvíčata se v obchodě chovala překvapivě slušně. To však až do doby, kdy se vozík zastavil, to se jim moc nelíbilo a tak když si chtěli opatrovníci něco v regále detailně prohlédnout, museli s vozíkem stále popojíždět, aby uspokojili své ‘ratolesti‘.

Podobně legračně působí vzpomínka na Césara, kterého často brávali ven na procházku. I když tenkrát vážil jen zlomek hmotnosti dospělého lva, měl venku, díky svému pachu krále zvířat, o imunitu postaráno. Z cesty se mu se staženým ocasem klidili všichni psi, včetně velkých plemen (jako příklad byla dána doga), kteří ho ucítili a to i přes to, že byli téměř všichni o poznání větší než on. Tuto zkušenost můžu nakonec i sám potvrdit, protože když jsem se vrátil domů, nasáklý lvím pachem, náš yorkšírský teriér Arnošt se se mnou nechtěl vůbec kamarádit.

Na závěr bych přidal jeden postřeh týkající se ochočování zvířat obecně, který se dá praktikovat i u papoušků. Tuto radu jsem získal od mé kamarádky, veterinářky Aleny, která má sama velké zkušenosti s ochočováním různých zvířat (například i prasat) a která byla součástí naší hlídačské skupiny. Když jsme se prvně snažili získat přízeň lvíčat, radila mi, abych je hned nehladil po hlavách. To je totiž impulz, kterým dáváme zvířatům najevo, že my jsme tady pánem. A toto není v takovéto situaci vůbec vhodné gesto, které by mohlo napomoci brzkému sblížení. Zajímavé je, že mnohé publikace, dokonce i kniha Milana Vašíčka, doporučuje u papoušků, po té co začnou brát pamlsky z ruky, hlazení po hlavičce, což je v přímém rozporu s výše zmíněnou radou.

fofo: Lukáš Procházka

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 17. 02. 2012 00:01

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web