Partneři:

Rozela žlutolící (Platycercus icterotis)

Výskyt : Západní oblast Austrálie
Velikost: přibližně 25 - 27 cm
Počet vajec: 3 – 7 vajec
Inkubační doba: 20 – 25 dnů  
Velikost kroužku: 5,0 mm
Průměrná délka života : Okolo 12 let

 

Úvod

Rozelu žlutolící budou možná mnozí z nás znát, především od starších chovatelů, pod názvem rozela Stanleyova, nebo pouze slangově Stanley. Musím se hned v úvodu doznat, že jsem dlouho tápal, proč se těmto rozelám takhle říká. Odpověď jsem našel až v knize M. Vašíčka. Autor zde píše, že tento název byl odvozen od německého názvu těchto ptáků > Stanley-sittich<. Málokdo by také řekl, že tento na první pohled nenápadný papoušek může v ptačí říši držet nějaké velikostní prvenství. A přece. Jedná se o vzrůstem vůbec nejmenší známou rozelu.

Stejně jako ostatní druhy rozel, i Stanleyové obývají australský kontinent. S žlutolícími rozelami se můžeme setkat na jihozápadním cípu Austrálie, jižně od města Perth. Zde vyhledávají krajiny otevřených lesů, větvoví stromů v blízkosti vodních toků a stepní oblasti. Ve svém biotopu jsou ptáky velmi rozšířenými, v nedávné době také díky kácení eukalyptových lesů a následnému zkulturňování krajiny, čímž se značně zvýšila oblast výskytu tohoto druhu.

Rozlišujeme dva poddruhy. Nominátní formou je rozela žlutolící tmavá (Platycercus icterotis icterotis) a jediným uznávaným poddruhem je rozela žlutolící bledá (Platycercus icterotis xanthogenys). Obě formy se od sebe dají do jisté míry odlišit velikostí. Samec rozely žlutolící bledé je zpravidla větší než samec nominátní formy

 Jedná se snad o první druh papouška vůbec, o kterém jsem se dozvěděl, že i přes to, že se čas od času objeví i na obilných plantážích, kde se přiživuje na úrodě místních farmářů a zemědělců, není v těchto oblastech cíleně střílen a likvidován, jako tomu bývá u jiných druhů.

„Základní potravou těchto rozel jsou semena trávy, rostlin a dřevin. Potravu nejčastěji vyhledávají na zemi, kde se snadno a velmi rychle pohybují. V obilnářských oblastech vyhledávají pšenici a oves. Živí se různými divokými bobulemi a ovocem, v sadech hlavně jablky. Občas vyhledají i různé larvy hmyzu. Žerou také pupeny, mladé výhonky a listí různých stromů a keřů.“ Říká Vašíček ve své knize Australští papoušci.

V blízkosti měst a jiných oblastech zasažených civilizací se Stanleyové snadno stávají krotkými. S oblibou pak navštěvují kůlny, stodoly, drůbežárny a různé haly, kde se přikrmují roztroušeným zrním.

Do soukromých chovů a zoologických zahrad se rozely žlutolící dostaly teprve v druhé polovině devatenáctého století. Na území našeho státu se první rozely žlutolící objevily v roce 1941 u L. Němečka, který je hned v následujícím roce úspěšně rozmnožil a došlo tak k rozšíření tohoto druhu do našich voliér.

V dnešní době známe několik barevných variací tohoto druhu. Zřejmě nejznámější bude modrá mutace. Takto zbarvení ptáci bývají často nazýváni malými penanty, to pro nápadnou podobnost se stejnojmennou mutací tohoto podstatně většího druhu. Další z řady známých mutací je například skořicová, opalinová, či pastelová.

Pohlavní dimorfizmus Stanleyové jsou jedny z mála, ne – li vůbec jediné rozely, u kterých se vyvinula pohlavní dvojtvárnost. Samec má obvykle tělo i hlavu celou červenou, s typickou žlutou lícní skvrnou, odkazující na druhové jméno - žlutolící. Pera na zádech jsou černá s širokým zeleným lemováním. Vnější krovky křídelní jsou tmavě modré, vnitřní černé, ocasní pera bronzově zelená.

Samici bych osobně popsal stejně jako samce, jen se zelenými pírky na hlavě a na prsou, Vašíček ji však popisuje jako ptáka se světle zelenou hlavou, obličejem a horní částí prsou s nádechem matně žluté a s červenými skvrnami. Lícní skvrny jsou oproti samci tmavší, Gerbert také uvádí, že tato skvrna je u samic užší.

Mladí ptáci obojího pohlaví jsou podobní dospělé samici, jsou převážně zelení a nemají vybarvenou žlutou lícní skvrnu. Pohlaví u mladých ptáků se dá tedy pouze odhadovat. Dle Svobodových instrukcí je dobré se zaměřit na rozdíly ve velikosti těla, tvaru hlavy, šířce zobáku a intenzitě červeného zbarvení na břiše. Mladí ptáci začínají přepeřovat ve dvou až čtyřech měsících, obměna šatu je pak dokončena přibližně ve věku jednoho roku.

Chov a odchov

Rozely žlutolící pohlavně dospívají ve věku jednoho roku a nabývají tak schopnosti reprodukce. Někteří chovatelé však doporučují nechávat stnleye hnízdit až ve věku dvou let, mělo by se tím zamezit ztrátám a docílit pěkného, zdravého odchovu (Reichardt). Oproti tomu Groen uvádí odchovy u ročních párů robustnější, než u párů starších, připouští však velké procento neoplozených vajec v hnízdech těchto ročních ptáků.

Tito ptáci jsou známi svojí nenáročností na velikost voliéry. Voigt je odchovával dokonce jen v metr a půl dlouhé kleci. Obecně jsou však doporučovány alespoň dva metry dlouhé zahradní voliéry, které ptákům umožňují dostatečný prolet a pohyb. Vzhledem k tomu, že se jedná o ptáky otužilé, není potřeba jim přes zimu přitápět. Nutností však je krytý, zastřešený prostor, kde mohou stanleyové najít úkryt před nepřízní počasí.

Stejně nevybíravé jsou tyto rozely i na hnízdní budku. Pro úspěšné docílení hnízdění a odchovu postačí kmen, nebo prkenná budka o rozměrech 25 x 25 x 50 cm s vletovým otvorem o průměru asi 7 cm. Svoboda, který se může pyšnit několikaletou praxí s chovem těchto rozel uvádí největší úspěch s budkami o rozměrech 25 x 25x 20 cm. Odmítavě se jeho chovanci stavěli k budkám vysokým 100 cm a více.

Milan Vašíček ve své knize uvádí zkušenosti několika chovatelů se skupinovým chovem těchto rozel s jinými druhy papoušků. Například u Gerberta byli tito ptáci chováni ve společnosti neofém bourkových a papoušků nádherných ve voliéře 3 x 4 x 2 metry. Toto soužití fungovalo bez jakýchkoliv problémů i přes to, že ptáci spolu nežili pohromadě od mládí. Známy jsou také případy společného chovu s papoušky královskými, andulkami, či zebřičkami a jinými pěnkavovitými ptáky, jak zmiňuje Dathe.

Nemožné je naopak soužití několika párů těchto rozel, nebo jiných druhů rozel v té též ubikaci. Karásek a Svoboda se shodují na nemožnosti takovéhoto chovu. Chvapil dodává, že pakliže jsou dva páry chovány v sousedních voliérách, je dobré, ne – li dokonce nezbytné mezi dané ubikace umístit neprůhlednou fólii. Takováto instalace může naopak pozitivně přispět pohlavní aktivitě sousedících párů.

Po ustálení teplot v jarních měsících obvykle nadchází období toku. Ten by se dal v kostce přirovnat k toku rozely pestré, samec se naparuje před samicí, pozvedává křídla v ramenech, roztahuje ocas do vějíře, při čemž vydává typické zvuky a samozřejmě krmí samici. Ta se posléze zdržuje stále častěji v budce, kde nakonec nanese snůšku čítající obvykle 3 – 7 vajec. Pevně obvykle nasedá na druhé snesené vejce.

 Inkubace se uvádí v intervalu 20 – 25 dní (Forshaw). V prvních dnech mláďata krmí striktně jen samice, přibližně po týdnu se k této aktivitě přidává i samec. Z hnízda vylétávají mláďata po dalších 28 – 32 dnech. Po další čtyři i více týdnů jsou mláďata přikrmována rodiči mimo hnízdní budku. Dle zkušeností Gerberta a jiných chovatelů zůstávají mláďata rozel žlutolících nesamostatná o značně delší dobu, než tomu bývá u jiných druhů. Neznalost tohoto faktu v minulosti vedla k úhynu čerstvě dovezených ptáků od chovatelů, jelikož nebyli ještě zcela samostatní a schopni sami přijímat potravu.

Rozely žlutolící se velmi rády a velmi často pohybují po zemi, kde hledají potravu. Proto se doporučuje několikrát do roka měnit písek na dně voliéry, v případě, že dno tvoří čistý beton, dbát o jeho čistotu. Nutností je také dvakrát do roka tyto ptáky odčervit. Vašíček upozorňuje na zkušenosti našich chovatelů, které jasně dokazují časté zamoření stanleyů škrkavkami rodu Ascaridae. Přemnožení tohoto střevního parazita může mít na svědomí až smrt postiženého jedince.

Krmení

V našich chovech krmíme rozely žlutolící směsí semen obsahující proso, slunečnici, oves, semenec, mohár a lesknici. Takováto směs se dá podávat i v naklíčeném, či vařeném stavu. Velmi oblíbené je taky ovoce, zelenina a různá travní semena. O době hnízdění a odchovů je dobré stravu obohatit o vaječné směsi a míchanice. Vašíček ve své publikaci zmiňuje Beneše, který svým rozelám podával mák, nebo Reichardta, který s úspěchem zkrmoval moučné červy pokapané rybím tukem.

Kondici a zdravotní stav ptáků můžeme podpořit různými vitamínovými přípravky a preparáty.

Foto: Lukáš Procházka
Zdroje: Milan Vašíček – Australští papoušci – Svépomoc, 1978
www.mutace-papousku.com

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 21. 04. 2012 01:00

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web