Partneři:

Znovu na návštěvě u chovatelů lvů

Před několika málo týdny mohl čtenáře těchto stránek překvapit článek, který ne zcela koresponduje se standardně zaběhlými tématy tohoto webu. Na mysli mám článek o trojici lvíčat, se kterými se mi poštěstilo strávit jedno společné odpoledne. Po více jak dvou měsících od mé první návštěvy u lví smečky se na mě toto štěstí usmálo znovu a stojím tak nyní před možností se opět s čtenáři podělit o další postřehy z chovu.

Koťata za ty dva měsíce značně vyrostla a hodně zesílila. Velikostně byla přinejmenším o polovinu větší než prve. Jako přirovnání a důkaz nezkreslenosti mého tvrzení nechť je zmíněna velikost jejich tlap. Heboučké pacičky, které se mi před nějakými šedesáti dny hravě vešly do dlaně, sic nic neztratily na své hebkosti, velikostí už ale lví tlapa moji dlaň hravě obsáhla. Vskutku, lví tlapa v těchto dnech již hravě zakryla celou moji dlaň, pokud samozřejmě nebudeme počítat s prsty.

Milým překvapením byla současná krotkost všech členů tlupy. Odpadla tedy nutnost sáhodlouhého seznamování ihned po příchodu, jako tomu bylo prve.

Ne už tak úplně milým překvapením byla celková divokost a rozjívenost všech tří sourozenců, kteří si s námi velmi chtěli hrát. Svých sil však proti nám používali v neuvážené míře.

Pár pohlavků v pravou chvíli však tyto nedorozumění vyřešilo. U nás doma se vždy říkalo, že je škoda každé facky, která padne vedle. Výchovný efekt toto rčení převedeného do praxe, jak jsem se sám mohl přesvědčit, tedy má u všech mláďat, nejen těch lidských.

Samozřejmě jsme nejeli lvíčky týrat. Byli jsme ale i samotnými chovateli upozorněni na fakt, že lvíčata to už občas přehánějí a neuvědomují si, jakou silou disponují a že je tedy třeba je vždy v pravou chvíli upozornit na jasně stanovenou hranici.

I přes to, že se nám podařilo hranice vytyčit poměrně rychle, neobešli jsme se bez několika šrámů. Vlastně jsem se bez nich neobešel jen já, jelikož jsem nedbal rad chovatelů a přijel jsem pouze v tričku s krátkým rukávem. Zbytek naší hlídačské sestavy dal na rady zkušenějších a oděl se do mikin s dlouhými rukávy, které přeci jen odolávaly ostrým zubům a drápům lépe než mé holé ruce.

Obzvláště zákeřná byla Mia, jediná holka ve smečce, která, jak je zmíněno v úvodním článku, byla už při našem prvním setkání nejkamarádštější a nejméně bojácná. Oblíbila si sedací část lidského těla. Když se tedy někdo pohyboval vzpřímeně po místnosti, nenápadně se připletla za dotyčného a ze zálohy, úkladně zaútočila.

Legrační byl vždy její netečný a nezúčastněný pohled, který ani v náznaku nedával vědět o chystaném ataku. V dostatečné blízkosti pak vyskočila, zachytila se tlapami za pas kalhot a zakousla se do nebožákovy sedínky. Nepamatuju se, že by se někdo z nás přítomných tomuto útoku lva vyhnul. Z vyprávění chovatelů jsme se dozvěděli, že je to její současná největší zábava, kterou praktikuje na každé příchozí návštěvě.

Neméně zábavné bylo stolování lvíčat, která se byla schopna po židlích, stále ještě poněkud neohrabaně vyšplhat až na jídelní stůl a zde vyčkávat, až je někdo obslouží, případně se zabývat jinou bohulibou činností, například lelkováním.

Své horolezecké dovednosti nám dokazoval i Tarzan, kterému se moc nelíbilo, že jsme, i když sedíme, stále vyšší než on. Aby nám ukázal, kdo je pánem domácnosti, vylezl si na sedák gauče, odkud byl přeci jen o chlup vyšší než sedící člověk. Zklamání však přišlo, když jsme si klekli na kolena a úroveň našich očí byla zase o kousíček výše.

S vypětím mnoha sil vylezl Tarzan až na opěradlo pohovky, nejvyšší možné místo, na které se mohl dostat a hrdě na nás z vršku shlížel. Vypekla s ním však veterinářka Alena, která s ním tuto hru hrála, když si ve finále stoupla a byla zase o značný kus vyšší.

Možná že i toto byl jeden z důvodů, proč nakonec odjížděla domů s mokrými zády. Nikdo z nás totiž nehlídal rozdováděná lvíčata, která se kolem nás proháněla a lozila přes nás. Když pak jejich opatrovníci, kteří měli své chovance dobře přečtené, zaregistrovali podezřele se tvářícího Tarzana, s jasně viditelnou úlevou ve tváři, šmejdícího za Alenou, bylo už pozdě. Na cestu domů si musela vypůjčit náhradní tričko, jelikož na zádech mikiny se skvěla velká mokrá stopa.

V současné době už mají lvíčata za sebou své první setkání s veřejností, které údajně zvládla s přehledem a s největší pravděpodobností už i obývají svůj nový domov.

foto - Lukáš Procházka

autor: Lukáš Procházka
vloženo: 22. 05. 2012 17:50

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web