Partneři:

Kachnička karolínská (Aix sponsa)

Výskyt: Severní Amerika
Velikost: 45 cm
Snůška: 10 až 15 vajíček
Inkubační doba: 28 až 32 dnů
Velikost kroužku: 9 mm

Mladý pár (v popředí kachna, za ní kačer) - foto: Martin Řondík

Úvod:

Kachnička karolínská je jedním z nejčastěji chovaných druhů okrasné vodní drůbeže u nás, i ve světě. Je to především způsobeno překrásným zbarvením kačera v jeho „svatebním“ šatu. Už v 17 století bývaly tyto kachničky ozdobou mnoha zámeckých zahrad a rybníků.

Pohled do voliéry - foto: Martin Řondík

Život v přírodě:

Spolu z její blízkou asijskou příbuznou Kachničkou mandarínskou (Aix galericulata) patří do skupiny tzv. „dutinových kachen“, protože hnízdí vysoko v dutinách stromů (většinou používají dutiny po datlech). Malá kachňata jsou hned po vylíhnutí nucena podstoupit nebezpečně vypadající seskok z několika metrové výšky, a poté je jejich matka odvede na nejbližší vhodnou vodní plochu, kde se již samostatně krmí. Ve své domovině byla tato kachnička velmi hojná a velmi důvěřivá, bohužel po příchodu lidí se začala velmi hojně lovit, a brzy jí hrozilo úplné vyhubení. Naštěstí se díky přísné ochraně její početní stavy opět zvýšily, navíc došlo k jejímu vysazení i na jiných místech. Ve dne odpočívají karolínky na větvích v korunách stromů, až večer se vydávají na vodní hladinu, kde si hledají potravu a nocují.  Létají dokonale, a i v rychlém letu jsou schopné se proplétat mezi větvemi stromů.

Detail kačera - foto: Martin Řondík

Pohlavní dimorfismus:

Kačer má svůj překrásný svatební šat v období zhruba od září do května (mladí kačeři se ve svém prvním roce přebarvují o něco později – okolo listopadu). Ale i pokud je kačer v šatě prostém, je rozlišení pohlaví snadné- kačer má na svém hrdle zřetelnou bílou kresbu (jakousi „uzdičku“), zatímco kachna má naopak výrazně bílé okruží okolo oka. Díky tomu že kresba na hrdle kačera je znatelná už několik týdnů po vylíhnutí, lze dobře určit pohlaví i u kachňat.

Pár kachniček karolínských - foto: Martin Řondík

Potrava a krmení:

V přírodě jsou karolínky především vegetariáni, živící se především částmi rostlin vodní i suchozemské vegetace, semeny rostlin a jejich plody. Občas nepohrdnou ani drobnými živočichy, jako jsou například drobní plži a hmyz. Za potravou se potápějí jen velmi zřídka, většinou jí hledají na hladině.

V zajetí je možné tyto kachny krmit obilninami (já používám směs pšenice a ječmene v poměru asi půl na půl), dále různými granulemi pro hospodářská zvířata (například granulemi pro králíky nebo slepice). V neposlední řadě jsou už na trhu k dostání i přímo specializovaná krmiva pro exotické vodní ptactvo, jejich cena je však velmi vysoká. Pokud si kachny samy nemohou dopřát zelené krmení, pak je vhodné jim ho taktéž podávat (například nasekané kopřivy). Velmi oblíbeným krmením je okřehek, pokud máme možnost si ho někde nalovit, pak získáme výborný zdroj vitamínů a ideální krmení jak pro dospělé kachny, tak hlavně pro malá kachňata.

Chov a odchov:

Chov okrasných kachniček je v podstatě možný dvěma způsoby. Tím prvním je bezpochyby chov na ohrazeném pozemku s větší vodní plochou (rybníkem). Výhodou tohoto způsobu je zajisté to že ptáci mají možnost volného pohybu a spásání trávy a dalších rostlin podle své potřeby. Navíc je velmi příjemné pozorovat tyto kachničky v přírodním prostředí. Tento způsob má ale i svá úskalí. V první řadě je nutné mít na pozemku dostatečně velkou vodní nádrž, řeku nebo protékající potok. Dalším problémem je nutnost dokonalého zajištění oplocení pozemku proti vniknutí predátorů (například lišek, kun, norků, ale třeba i psů) – rozhodně je nutné použití elektrického ohradníku v několika výškových úrovních, a i tak je nutné počítat s občasnými ztrátami díky dravým ptákům. Při tomto způsobu chovu je nutné mít všechny kachny kupírované, jinak hrozí velké riziko ulétnutí ptáků.

Druhým způsobem je chov kachniček ve voliérách, tyto voliéry musí být dostatečně prostorné a nutností je i vytvoření vodní nádrže uvnitř voliéry (nádrž se musí jít snadno vyčistit, což znamená vyřešení snadného vypuštění a napuštění). Výhodou voliérového chovu je větší bezpečí chovaných kachniček- pokud je voliéra kvalitně postavena, nehrozí vniknutí nebezpečných predátorů dovnitř. Je takto možné chovat i nekupírované jedince, kteří tak mohou využívat i vyšších pater voliéry. Hlavní nevýhoda tohoto způsobu je ta, že je nutné více dbát na udržení čistoty jak vody, tak i celého dna voliéry. Já sám jsem zvolil tento způsob a tak dále v tomto článku již budu vycházet ze svých zkušeností.

Voliéra - foto: Martin Řondík

Kachničky karolínské jsem si pořídil jako pár předminulý podzim. Měl jsem pro ně vybudovanou voliéru o rozměrech asi 3 krát 4 metry a 2 metrů výšky. Jako vodní nádrž jsem použil starší smaltovanou vanu ze sprchového koutu, vypouštění bylo zajištěno přes původní odtok a „špunt“. Napouštění jsem řešil pomocí el. čerpadla z blízkého potoka. Voliéra byla dále vybavena boudičkou skýtající možnost úkrytu a hnízdní budkou připevněnou na kůlu ve výšce si 1 metr. Spolu s kachničkami voliéru obývaly dva páry hrdliček chechtavých. Na dně voliéry byly vysázeny trsy trávy, několik malých vrb a dva keře. Dále se na dně nacházely položené kmeny stromů, což kachničky hojně využívaly k sezení.

Bohužel po krátkém čase se ukázalo, že tráva ve voliéře nebude mít moc šancí pro svůj růst, jelikož byla brzy zcela zlikvidována (spolu s přízemními částmi ostatních rostlin na keřů). Byl jsem tedy nucen na dno položit vrstvu štěrku (kačírku), aby se zabránilo rozbahnění dna.  Jinak voliéra fungovala bez problémů, a soužití s hrdličkami bylo naprosto bez problémů.

Asi po půl roce ke karolínkám přibyl pár Poláků peposaka (Netta peposaca). Soužití těchto dvou druhů probíhá opět bezproblémově, ale bylo jasné, že voliéra jim začíná být malá, problém byl především s vodní plochou, která se velmi často znečišťovala a bylo nutno jí i několikrát týdně znova napouštět.

Polák peposaka - foto: Martin Řondík

Postavil jsem tedy ještě jednu voliéru, tentokrát o rozměrech 4 krát 5 metrů. Vodní nádrž má rozměry 2 krát 1 metr a je vybudována pomocí betonových obrubníků (boční stěny) a jezírkové fólie o síle 1 milimetr. Hloubka je od 40 do 60 centimetrů, v nejnižším bodě dna je ve folii zalepena výpusť, díky které se dá jezírko rychle a vypustit (řešeno stejně jako v předchozím případě). Jinak je voliéra osázená stejně jako předešlá, hlavně vrbami a několika keři, kolem vodní nádrže je nasypán kačírek. Jako spolubydlící byli přidány do voliéry opět hrdličky, které se bez problémů rozmnožují.

Náhradní matka Zakrslá kočinka - foto: Martin Řondík

Na jaře loňského roku, kdy byly kachničky ještě v starší voliéře, jsem v boudičce začaly objevovat vejce. Nenápadně jsem je evidoval, ale stále jsem si nebyl jistý jestli, se jedná o snůšku karolínek nebo peposak. Ani jedna kachna se však neměla k tomu, aby na snůšku zasedla. Jelikož jsem věděl, že umělý odchov v líhni je velmi problematický, zvolil jsem střední cestu – vejce jsem podstrčil sedící kvočně (jednalo se o plemeno zakrslá kočinka). K mému údivu seděla kvočna na vejcích velice pečlivě celou dobu (která je o týden delší než u slepic) a nakonec se vylíhla tři kachňata(až tehdy jsem zjistil že se jedná o malé karolinky) . Nastala tedy kritická fáze odchovu kachniček – naučit se přijímat potravu. Do velmi mělké misky s vodou jsem nadrobil drobné sušené ráčky pro krmení akvarijních želv a snažil se kachňata do vodu trochu namočit. Ačkoliv jedno kachně druhý den uhynulo, tak zbylá dvě se potravu tímto způsobem přijímat naučila. Postupně jsem mláďatům nabízel okřehek, směs pro kuřata K1 a nakonec i trávu. Kachňata prospívala bez problémů, kvočna se o ně starala pečlivě a asi v pěti týdnech jsem je dal do právě dokončené druhé voliéry, kde obě okamžitě skočila do vody a byla ve svém živlu. Po několika týdnech se tam za nimi přestěhovaly i dospělé karolinky a peposaky. Tímto jsem si tedy neplánovaně vyzkoušel v literatuře popisovaný odchov pomocí kvočny. Bylo  velmi zajímavé celou situaci pozorovat (někdy se jednalo až komické situace – kachňata se rochní v misce s trochou vody a kolem pobíhá kvočna divící se, co to tam dělají J). Doufám, že letošní hnízdění už proběhne normálně (podle dalších chovatelů se v prvním roce málo kdy podaří dosáhnout úspěchů).

pár s odchovem - foto: Martin Řondík

Závěr:

Chov těchto okrasných kachniček není vůbec těžký, za předpokladu že jim vytvoříme vhodné podmínky. Je naivní si myslet, že pokud máme na zahradě okrasné jezírko s lekníny, tak je vhodné si pro okrasu pořídit i kachničky. V takovémto případě by jezírko po pár dnech přestalo být okrasné a mnoho by nezůstalo ani leknínů a další vodní vegetace. Bohužel o chovu těchto kachniček u nás existuje jen minimum literatury, zahraniční knihy existují, ale například v holandské knize si člověk v textu moc nepočte. Naštěstí na internetu se dá mnoho informací v češtině zjistit a vyhledat. Nicméně pokud se rozhodnete s chovem těchto vodních opeřenců začít, pak je právě Kachnička karolínská jedním z nejvhodnějších druhů pro vás.

text - Martin Řondík
foto - Martin Řondík
Zdroje - Exotičtí ptáci a jejich chov - Martin a Lea Smrčkovi (Albatros 2010)
 

vloženo: 08. 01. 2013 00:05

Design: Miroslav Horák | Redakční systém vytvořilo Devtea.cz
Copyright 2005–2017 Amadina-Gouldove.com, všechna práva vyhrazena.
Použití jakýchkoliv částí těchto stránek je možné výhradně se souhlasem autorů.
Kontakt | Bannery pro váš web